Slovo – ustálená jednotka jazyka, která je tvořena skupinou hlásek (výjimečně pouze jednou) a má vlastní význam.
Homonyma – jsou slova, která znějí stejně, ale mají odlišný význam, a původ, není mezi nimi žádná významová spojitost.
Synonyma – jsou slova, která mají různou formu, ale stejný nebo podobný význam, označují stejnou skutečnost.
Antonyma – jsou slova, která jsou významově opačná, protikladná. Označují jevy stejného druhu, ale opačných vlastností.
Kořen – část slova, která vyjadřuje význam slova a je společná všem slovům příbuzným
(např.:-vod- je kořenem slova voda, vodárna, povodí, vodník)
Přípona (sufix) – morfém, který stojí za základem slova (např. -ník ve slově vodník)
Koncovka – část slova, která se mění při ohýbání (určuje pád u jmen a osobu u sloves), může být i nulová, např.:
1os.č.j. (vodník, vodníka, nesu, neseš)
Předpona (prefix) – morfém, který stojí před základem, na začátku slova (např. po- ve slově povodí
Pád – je prostředek, kterým se vyjadřuje tvarová změna slova. Viz. zde.
Nedokonavé sloveso – Vyjadřuje děj nedokončený (např. sbírat). Budoucnost tvoří pomocí slovesa být (budu sbírat).
Dokonavé sloveso – Vyjadřuje děj dokončený (např. sebrat). Nemá tvar přítomného času. Budoucnost tvoří budoucnost koncovkou (seberu).
Zdroj:
Pravidla českého pravopisu (Fin Publishing – 2005)
Slovník spisovné češtiny (Academia – 2006)
Odmaturuj! Z českého jazyka (Didaktis – 2002)
Mapka z českého jazyka 1 a 2 (Didaktis – 2001)
Moravsko-Český slovník
