Dnes slavíme 17. listopad

17. listopadu si připomínáme dvě velká výročí. Před 72 lety došlo k popravě devíti českých studentů, kteří se podíleli na manifestacích proti nacistické okupaci Čech a Moravy – Josefa Adamce, Jana Černého, Marka Frauwirta, Jaroslava Klímy, Bedřicha Koukaly, Josefa Matouška, Františka Skorkovského, Václava Šafránka a Jana Weinerta. Těmto událostem předcházely demonstrace 28. října 1939, při nichž byl nacisty vážně zraněn student Jan Opletal, který svým zraněním později podlehl. Jako připomínka těchto událostí je 17. listopad považován za Mezinárodní den studentstva.
17. listopadu 1989, přesně padesát let od popravy devíti českých vysokoškoláků, se sešli pražští studenti na Albertově, aby si tyto pohnuté události připomněli. Svého shromáždění využili k manifestaci proti komunistickému režimu. Při svém pochodu Prahou došli až na Národní třídu, kde byl jejich průvod rozehnán příslušníky pořádkových sil. Tehdejší státní aparát, který již od doby přestavby socialismu zpíval svou labutí píseň a neměl prakticky žádnou legitimitu, nakonec pod společenským tlakem ustoupil a vyklidil pole demokracii.
Dvaadvacet let je poměrně dlouhá doba na to, abychom mohli vynášet soudy nad tím, jak se situace v naší zemi od listopadu 1989 proměnila. Demokracie bohužel nefunguje tak, jak jsme si před více než dvaceti lety bláhově představovali. Občanská společnost se vůči vládnoucí nomenklatuře, která se z podstatné části od té komunistické svým složením příliš neliší, prosazuje velmi ztěžka. České hospodářství zdaleka nevykazuje takovou výkonnost, jak předpovídali analytikové po pádu starého režimu. Řadě současných činitelů jde spíše než o dialog a rozvoj demokracie o vlastní prospěch. Politická kultura prakticky neexistuje, lidé jsou znechuceni korupcí a řada z nich volá po návratu starých pořádků nebo se přiklání k filozofii hledačů jednoduchých řešení. Bohužel se nezdá, že by tyto skutečnosti působily na naše politiky nějak motivačně…
Přesto žijeme ve státě, který garantuje občanská práva. Nikdo není pro své politické či náboženské přesvědčení omezován na svých právech, pokud jeho veřejně deklarované postoje přímo nepošlapávají lidství druhých. V naší zemi funguje úřad ombudsmana a Česká republika má ve svém ústavním pořádku zavedenu Listinu základních práv a svobod. Formální svoboda však nestačí – o naše práva a demokracii vůbec je třeba neustále pečovat. Demokracie má tu vlastnost, že nikdy dokonalá nebude. Může se však o to snažit a ke sebezlepšování spět – čím více prostoru jí k tomu dáme, tím lépe pro nás jako svobodné občany. Vyžaduje to ale spolupráci nás všech…