Narozen: 3. července 1950 ve Vítkově (okr. Opava)
Zemřel: 25. února 1969 v Praze
Povolání: student
Jan Zajíc se narodil v obci Vítkov v okrese Opava manželům Martě a Jaroslavovi Zajícovým. Měl staršího bratra, který dostal jméno po otci Jaroslav a o pět let později se mu narodila sestřička se jménem po matce – Marta. Jeho matka byla učitelkou na místní základní škole, kde učila český jazyk a některé přírodovědné předměty. Otec byl drogistou ve Vítkově. Základní školu vychodil ve svém rodném městě, kde také prožil své dětství. V roce 1965 byl přijat na Střední železniční průmyslovou školu v Šumperku. Přestože navštěvoval střední školu zaměřenou technickým směrem, rád četl krásnou literaturu a básně, které se později pokoušel také skládat. Uvolnění režimu v roce 1968 stejně jako většina národa přivítal a v Šumperku se aktivně účastnil řady mítinků a schůzí, kde vystupoval. Patřil mezi nejaktivnější diskutující. Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy odsoudil a litoval, že jsme se vojensky nebránili. Také se chtěl přihlásit do domobrany a bránit svou rodnou zemi se zbraní v ruce. Sebeupálením Jana Palacha se nechal inspirovat. Ve škole nahlásil, že je nemocný a vrací se domů. Místo domů však odjel do Prahy, kde se u sochy sv. Václava zúčastnil protestní hladovky, která trvala do Palachova pohřbu. Během února se plně rozhodl, že bude Palachova příkladu následovat a také se veřejně upálí na protest proti okupaci. Svým kamarádům se tím nijak netajil a veřejně svůj záměr prohlašoval, ale nikdo mu až do osudného dne nevěřil. 25. února, v den výročí únorového převratu v Československu, se rozhodl svůj záměr provést. Ráno odjel do Prahy s kufříkem, kde měl několik dopisů a výzvy občanům Československé republiky, určenou k rozmnožení a přepsanou na bláně. Do Prahy nejel sám, doprovázeli ho tři spolužáci z průmyslovky. Až v Praze si koupil několik lahví benzínového čističe, pastu na parkety a kyselinu. Pastou na parkety si na toaletě potřel tělo, benzínovým čističem se okolo půl druhé odpoledne v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí polil. Těsně před zapálením vypil kyselinu. Jeho záměrem bylo zapálit se a vyběhnout na Václavské náměstí. Vzhledem k množství hořlavin a vypité kyselině na to však již neměl sílu a po pár krocích skácel k zemi a zemřel. Nepodařilo se mu dostat ani z průjezdu. Jan si přál, aby byl pohřben v Praze, to však bylo zamítnuto, protože bezpečnost se obávala podobných protestů a demonstrací, které provázely pohřeb již dříve upáleného studenta Jana Palacha. Jan Zajíc byl nakonec pohřben 2. března 1969 v rodném Vítkově. Na jeho pohřeb přišly tisíce lidí.
Své rodině nechal dopis na rozloučenou, ve kterém se jim snaží svůj čin vysvětlit a žádá je o odpuštění.
„Maminko, tatínku, bratře a sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Žel Bohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepším. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí tím víc, aby mě mohl víc mstít a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte mi, že jsem se s vámi tolik hádal. Jackovi vracím jeho fotku, měl jsem ho moc rád a vážil jsem si ho. Nejenom jeho, ale vás všech. Nenechejte ze mne udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les.“
Další dopis zanechal jako výzvu občanům Československé republiky. Stejně jako Jan Palach doufal, že jeho čin lidi „probudí“ z letargie k činu.
„OBČANÉ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ!
Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako POCHODEŇ č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte:
„Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik.“ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody.
Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy!
STÁVKUJTE, BOJUJTE! „KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj.
Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU!
Měli jsme dvě šance a obě jsme zmarnili. Vytvářím šanci třetí. NEZAHAZUJTE JI!
Jen tak budu žít dál.
UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!Jan Zajíc“
Pamětní deska na škole Jana Zajíce.
Hrob Jana Zajíce ve Vítkově
Památník Jana Palacha a Jana Zajíce u muzea na Václavském náměstí
(odhalen až v roce 2001).
