logo Vlastenci.cz | logo Vlast.cz | logo Fórum | logo E-Shop | logo Časopis | logo Nová česká vlajka | logo Facebook | logo Twitter | logo YouTUBE

Lužice

Share Button

Lužice je územím rozkládající se především ve východním Německu (na území spolkových zemích Sasko a Braniborsko), část se nachází i v dnešním Polsku.

Tato země, ležící na sever od českých Lužických hor, které od ní získaly název, byla po několik staletí součástí Českého státu a stále v ní žijí zbytky původního slovanského obyvatelstva.

Sláva slovanských obyvatel Lužice, kteří se nazývají Lužičtí Srbové, je dávno pryč. Dnes jich pod vlivem germanizace přežívá jen několik desítek tisíc.

Bohužel v Česku se o Lužici už dávno nemluví a většina Čechů nemá o existenci národa Lužických Srbů ani ponětí. Přitom je nám tento národ velice blízký a hornolužická srbština (jazyk užívající se v jižní části Lužice) je dobře srozumitelná a blízká češtině, řadu slov totiž z češtiny přebrala.

Přibližný počet Lužických Srbů je asi 60 000, bohužel nadále klesá především vlivem migrace na západ (a tím útlumu užívání rodného jazyka ve prospěch němčiny).

Historie

Zhruba na přelomu 6. a 7. století bylo území Lužice osídleno slovanskými kmeny a později bylo ovládáno Franckou říší a jistou dobu sem sahala moc i Velké Moravy.

V 10. století území bylo součástí Saska, v dalším období se zde střídala moc německá, polská a česká. V roce 1076 dostal část Lužice lénem český král Vratislav II., území se mu však nepodařilo ovládnout.

K Českému státu bylo území Horní Lužice připojeno až za Soběslava II. v letech 1136 až 1253. Na počátku 14. století počali postupně ovládat Horní Lužici Lucemburkové a později ji spolu s Dolní Lužicí připojil král Karel IV. trvale k Českým zemím.

Poté zůstala obojí Lužice zhruba na 260 let součástí Českého státu (mimo léta 1469-90). Po třicetileté válce byla prodána saskému kurfiřtu a k Českým zemím nebyla již nikdy přičleněna.

I když Lužice nadále formálně k Českým zemím patřila a její návrat byl podmíněn vymřením saského rodu po meči a po přeslici (Habsburkové nadále můžou užívat titul Horno- a Dolno- lužického markraběte, který po právu náleží českému králi).

Od počátku 19. století do konce první světové války byla Lužice součástí Pruska a Saska. Zajímavostí je, že po vymření pruského rodu po meči se měla celá Lužice navrátit českému státu, na tento fakt nebyl při konci první světové války brán zřetel.

Po skončení první světové války se objevily tendence připojit Lužici ke vznikajícímu Československu (s čímž počítal např. i T. G. Masaryk), to však bylo zamítnuto stejně jako utvoření spolkové země Lužice v rámci Německa.

Když skončila druhá světová válka, opět se objevily snahy Lužických Srbů připojit jejich domovinu k Československu, což bylo opět neúspěšné jako pokusy vytvořit samostatný lužický stát.

Pokusy o utvoření spolkové země Lužice propukly znovu po pádu komunismu, stejně jako snahy navázat vztahy s československou a později českou vládou. Neúspěšně.

Území

Území dnešní Lužice je historicky děleno na Dolní Lužici (na severu, v Braniborsku) a na Horní Lužici (na jihu v Sasku, sousedí s Českem).

Jak již bylo řečeno, Lužice leží ve dvou německých spolkových zemích Braniborsku a Sasku, poté z malé části v Polsku.
Většími městy je hornolužický Budyšín (Budyšin, něm. Bautzen) a dolnolužická Chotěbuz (Chóśebuz, něm. Cottbus), která jsou většinově obývána Němci. Lužičtí Srbové tvoří v Budyšíně zhruba 5 % z 55 000 populace.

Centrem Lužických Srbů jsou především vesnice, hlavně v okresu Kamjenc (něm. Kamenz) na jihu země. Ve vesnicích je stále hlavním dorozumívacím prostředkem lužická srbština.

Sever země (Dolní Lužice) je jen řídce osídlena lužicky hovořícím obyvatelstvem.

Jazyk

Původní dva jazyky Lužice se nazývají dolnolužická srbština a hornolužická srbština. Od sebe se poměrně liší (uvádí se, že více než čeština a slovenština). V obou se vyskytují stará i nová česká slova, ale také slova z polštiny, němčiny nebo ze zmizelých slovanských jazyků.

Symboly

Hymna

Slova napsal Handrij Zejler a melodii složil Korla Awgust Kocor.

Hornolužická srbština:
Rjana Łužica,
sprawna, přećelna,
mojich serbskich wótcow kraj,
mojich zbóžnych sonow raj,
swjate su mi twoje hona!

Časo přichodny,
zakćěj radostny!
Ow, zo bychu z twojeho
klina wušli mužojo,
hódni wěčnoh wopomnjeća!

Dolnolužická srbština:
Rědna Łužyca,
spšawna, pśijazna,
mojich serbskich woścow kraj,
mojich glucnych myslow raj,
swěte su mě twoje strony.

Cas ty pśichodny,
zakwiś radostny!
Och, gab muže stanuli,
za swoj narod źěłali,
godne nimjer wobspomnjeśa!

A nakonec český překlad:
Krásná Lužice
dobrá, přátelská,
mých srbských předků kraj,
mých krásných snů ráj,
svaté jsou mi tvoje cesty.

V časech, co přijdou,
rozkveteš se do krásy!
Ach, z tvého klína vyjdou muži,
hodni věčných vzpomínek!

Hudba v souboru mp3 ke stažení ZDE.

Noty k lužické hymně:

Noty k lužickosbrské hymně

Noty k lužickosbrské hymně

Share Button

Zobrazeno:94155x