Někdy říkáme, že čeština je nejtěžší jazyk na světě. Lingvisté říkají, že každý jazyk je těžký stejně, protože malé děti se je naučí zhruba rychle. Čeština není určitě o mnoho těžší, než jiné slovanské jazyky. A na příklad finština má dvakrát tolik pádů. Tak či onak, abychom se mohli dorozumívat na slušné úrovni, musíme umět dobře česky psát. V této rubrice se budeme zabývat českým jazykem, hlavně základy gramatiky. Na našich stránkách naleznete i testy, abyste mohli ozkoušet své jazykové dovednosti. Ani my samozřejmě nejsme neomylní (kdo se někdy nespletl v čárce, že :), když narazíte na chybu, nebojte se nám napsat. Základní pomůckou nám stále zůstává příručka Ústavu pro jazyk český. Z té nejčastěji čerpáme.
Údajně nejtěžší věc na češtině. A je pravda, že někdy dá velkou práci rozhodnout, kdy a jak napsat název instituce či místa s velkými písmeny. Angličtina to má jednoduché, vše píše velkým, snad kromě předložek. V češtině můžeme velkými písmeny lehce změnit i to, o čem píšeme. Víte jaký je rozdíl mezi Náměstím Republiky a náměstím Republiky?
Po „ýčkách“ snad nejtěžší záležitost, i když obecně se jako o nejtěžší věci hovoří o psaní velkých písmen. Špatným použitím s, nebo z můžeme zcela změnit význam věty.
Zdánlivě jednoduchá záležitost, která ale v češtině pomalu zaniká. Když sundáváme něco ze skříně, použijeme zcela jistě předložku „ze“, když ale smetáváme prach, tak jej musíme smést se skříně. Zvláštní lahůdkou jsou pak spíše knižní výrazy jako „být s to“ nebo „kdo s koho“.
Tradiční chybou je nesprávné psaní zájmena mě (mně). Dále existuje řada slov, kde se píše, nebo naopak nepíše, písmeno „n“ před „ě“. Tuto problematiku si rozebereme zde.
Špatným napsání slova, kde místo -ě- použijeme -je- můžeme naprosto změnit význam sdělení. Třeba takové přátelské objetí stojí proti počtu obětí neštěstí. Objet můžeme autem dům, a pak si v něm dát oběd.
Vyjmenovaná slova jsou zpočátku noční můrou školáků, ale zapamatovat si pár slov není to nejtěžší. Proč vlastně existují vyjmenovaná slova? Vznikla historicky, v minulosti se totiž y a i vyslovovaly odlišně (v řadě jazyků to tak nadále je, na příklad v polštině) a u některých nářečí v ČR tato vlastnost zůstala. Znát vyjmenovaná slova a umět je používat je základní znalostí každého gramotného člověka.
Mluvnické kategorie jsou nám všem velmi dobře známé ze školy. Kolikrát jsme se jich nadefinovali. Jednou z nejdůležitějších věcí je znát fungování pádů, hodí se to i při studiu cizích jazyků.
Víte jak dělíme slova? Pokud si na to přesně ze školy nevzpomínáte, tak rychle čtěte zde. :-)
Znát hlásky a umět je dobře rozdělit je důležité především pro výslovnost. Často závisí na mnoha podnětech, kdy a jak se které písmeno má správně vyslovit. Typická pro češtinu je spodoba znělosti, kdy se znělé hlásky na konci slov vyslovují jako jejich neznělé protějšky.
Homonyma, antonyma, prefixy i sufixy, dokonavá nebo nedokonavá slovesa, časování či ohýbání. Z toho může jít jednomu hlava kolem, přitom to není tak složité…
Ten náš rodný jazyk. Jednou ho milujeme, později proklínáme, pro jeho složitost. Známý vtip praví, že ,,Čeština se skládá z výjimek, z výjimek z výjimek a z výjimek z výjimek výjimek.“ Pojďme se podívat, jak je to doopravdy.