Narozen: 28. října 1898 v Praze
Zemřel: 1. ledna 1973 v Karlových VarechFrantišek Běhounek byl český fyzik, spisovatel (zejména science fiction) a profesor pražské Univerzity Karlovy a ČVUT. Zabýval se zejména experimentálním výzkumem radioaktivního a kosmického záření.
František Běhounek se narodil 28. října 1898 v Praze u holešovického přístavu. Jeho otec přes léto pracoval jako strojník bagru na stavbě pražských hrází a nábřeží, v zimě se živil jako ledař.
Malý František miloval zimní Vltavu, rád četl o dobrodružství polárníků v krajině věčného ledu a snil, že se tam taky jednou podívá, což se mu později opravdu dvakrát podařilo.
František vystudoval reálku a maturoval v roce 1916, potom nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval fyziku a matematiku. V letech 1920-1922 získal stipendium ke studiu v cizině a dva roky studoval na pařížské Sorboně, kde se stal žákem Marie Curierové-Skłodowské – objevitelky radia a polonia. Roku 1924 studoval v Jáchymově otázky ochrany pracovníků s radioaktivním zářením.
V roce 1926 se účastnil díky přímluvě paní Skłodowské své první polární výpravy pod vedením slavného polárníka Roalda Amundsena. Samotného překonání severního pólu na palubě vzducholodi Norge se sám František Běhounek neúčastnil, byli zde jen jeho přístroje na měření vodivosti vzduchu, které obsluhoval švédský fyzik, doktor Finn Malmgren. Díky těmto měřením zaujal italského generála Umberta Nobileho, který se chystal na další polární výpravu. Ta se měla uskutečnit již brzy (1928) na vzducholodi Italia. Běhounek se výpravy účastnil i se svým kolegou Finnem Malmgrenem jako odborník na kosmické záření. Vzducholoď kvůli špatnému počasí a námraze ztroskotala na ledové kře, kde trosečníci museli přečkat sedm krutých týdnů, než byli zachráněni (6 členů posádky zůstalo ve vzducholodi a již nikdo je nikdy neviděl, jeden zemřel při pádu gondoly a Finn Malmgren zemřel při pokusu dojít pro pomoc). František Běhounek toto dobrodružství sepsal v knize Trosečníci na kře ledové.
Roku 1935 se stal Běhounek ředitelem Státního radiologického ústavu a od roku 1946 působil jako přednosta fyzikálního oddělení Radioléčebného ústavu v Praze na Bulovce. Od roku 1951 vedl Onkologický ústav, který se roku 1956 stal součástí Ústavu jaderné fyziky ČSAV. Roku 1954 získal profesuru na Karlově univerzitě, kde od roku 1957 vedl katedru jaderné chemie, se níž byl o dva roky později převeden na ČVUT (pozdější fakulta Jaderná a fyzikálně inženýrská). Na této fakultě založil roku 1963 katedru dozimetrie a ionizujícího záření.
Od 50. let byl expertem ministerstva zahraničních věcí v UNESCO pro výzkum atomového záření. Působil v řadě domácích i zahraničních komisí a za svou vědeckou činnost byl oceněn Řádem práce, Řádem republiky, Zlatou plaketou ČSAV, Zlatou Felberovou medailí, Stříbrnou medailí města Paříže; v roce 1957 ho vědecký kongres UNESCO poctil stříbrnou medailí a v roce 1960 se stal řádným členem ČSAV.
Za svůj život sepsal přes 50 populárních knih, většinou pro mládež.
Zemřel 1. ledna 1973 během léčení v Karlových Varech.
