Edvard Beneš (28. května 1884 – 3. září 1948)
Narozen: 28. květen, 1884, Kožlany
Zemřel: 3. září, 1948, Sezimovo Ústí
Vládl: 1935-1938, 1940-1945, 1945-1948
Otec: Matěj Beneš
Matka: Anna Petronila Benešová
Manželka: Hana Benešová
Sourozenci: Václav, Regina, Jan, Baruška, Albert, Bedřich, Cilka, Vojtěch, Ladislav
Funkce: prezident, učitel a profesor Chicagské univerzity, diplomat, ministr zahraničí, předseda vlády
Raná léta
Eduard Beneš se narodil 28. května roku 1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako 10 dítě rolnické rodiny. Největší vliv v době dospívání na něho mají bratři Václav a Vojtěch. Přestože mu byla v přáních rodičů předurčena kněžská služba a jako ministrant k tomuto cíli směřoval, na gymnázium v Praze si zvolil za cíl stát se učitelem a profesorem.
Beneš a Masaryk
Již v 17 letech se potkává přes známého rodiny Masarykových se svým budoucím učitelem a přítelem. T. G. Masaryk si mladého a horlivého studenta oblíbil, a aby mu pomohl s placením školného na gymnáziu, zařídil mu překlady (již v té době mluví Eduard německy, anglicky a francouzsky), které vycházely v časopise Naše doba. Nemůžeme si však představovat vztah Beneše a Masaryka jako okamžitou názorovou harmonii. Mladý Beneš se snažil Masarykovy názory vyvracet a nacházet chyby v úsudku. Snad právě proto si jej profesor Masaryk oblíbil, a snad právě proto, že byl ochoten diskutovat se studentem, si získal Benešovu důvěru.
Studium
Důležitým obdobím, které Beneš považoval za nutnou přípravu, byly jeho zahraniční studia a cesty. Ve Francii studoval nejdříve na Pařížské Sorbonně (literaturu a filosofii), k tomu si na Dijonské univerzitě přidal právo. A právě doktorát práva z Dijonu, který mu později v Čechách odmítli uznat, se stal důležitým předpokladem k tomu, aby se zhostil o 12 let později mírové konference ve Versailles. Z Francie odjíždí Beneš, v létě roku 1906, do Velké Británie. Zkušenost eastsidských slumů v něm zanechává trpkou vzpomínku.
Roku 1907 se s komplikacemi přihlašuje na univerzitu v Berlíně. Zde znovu zažívá zklamání ze střetu s „prušáctvím“, které určuje bojovnou náladu v Německu. Roku 1908 předkládá disertační práci v Dijonu a vrací se do Prahy. Cílem jeho cest měla být i Moskva, avšak z politických důvodů, jako občanovi Rakousko-Uherska, mu bylo vízum zamítnuto. O rok později získává druhý doktorát, již na Karlově univerzitě, za práci „Původ a vývoj moderního individualismu“.
Jako zajímavost je možné dodat, že Edvard Beneš měl ve Francii možnost docházet na přednášky a osobně diskutovat s Emilem Durkheimem, který ustanovil obor sociologie na vysokých školách, v Paříži se roku 1906 seznámil s Milanem Rastislavem Štefánikem, či si dopisoval Benitem Mussolinim, se kterým jej pojil zájem o dílo Georgese Sorela. Nejdůvěrněji se však během zahraničních cest vytvořila náklonnost k myšlení profesora Tomáše Masaryka.
Anna Vlčková
Narodila se roku 1885 v Domaslavicích na Teplicku. V roce 1899 ji umožní studium v Praze její teta. Se svou kamarádkou odjíždí roku 1905 do Paříže, kde se prostřednictvím dalších přátel seznamuje s Eduardem Benešem.
V květnu 1906 se zasnubují. Jméno Anna však Benešovi připomíná jméno nešťastné lásky z mládí a tak se Anna přejmenovává na Hanu a na oplátku Eduard na Edvarda. Ve Francii ještě Hana skládá doktorát z filosofie. Roku 1909, kdy Edvard pracuje jako učitel na obchodní škole v Praze, se koná svatba.
Roku 1915 musí Beneš zůstat v zahraničním odboji, zůstává Hana na dlouhé čtyři roky sama. Je zatčena na 11 měsíců, ve vězení těžce onemocní. Se svým mužem se vidí až v roce 1919 ve Francii. Kdy musela Hana zaujmout místo po boku manžela-diplomata a účastnit se mnohých společenských akcí. Tato role byla jako stvořená pro vzdělanou a diplomaticky taktní Hanu Benešovou.
Po Edvardově smrti žije v samotě a zapomnění, což byl přirozený zájem KSČ. Umírá v roce 1974, v novinách se objevuje zpráva o úmrtí až několik dnů po jejím pohřbu, tak aby se nemohl stát důvodem k manifestaci disentu.
Za Světové války
Před válkou pracuje Beneš jako redaktor časopisu Čas, který vydávala Realistická strana. Ihned z počátku války odjíždí Masaryk z Českých zemí a Benešovi je dána úloha komunikaci mezi ním a Maffií. Když po roce činnosti domácí odbojové organizace hrozí Benešovi zatčení, jako optik Miroslav Šícha, utíká 1. září 1915 do Švýcarska.
V zahraničí se stal vytrvalým pomocníkem Masaryka. Avšak jako občan znepřáteleného státu, se kterým byla vedena válka, byly diplomatické možnosti nesmírně omezené. Sám Beneš byl několikrát zatčen jak rakouský zvěd. Cílem v této době bylo sjednotit krajany v zahraničí pod jednotný prapor, vytvořit síť kontaktů a postupně tvořit povědomí o Češích. K tomu posloužilo oficiální vyhlášení války habsburské říši ze 14. listopadu 1915.
V Londýně zakládá Beneš Českou tiskovou kancelář. Jeho úkolem byla především propagace českých zájmů a informování místních novinářů. Jako student v Paříži získal mnoho kontaktů, které nyní využíval v prospěch rodícího se státu.
Jak se často tvrdí, profesor Masaryk byl neúprosný v boji o ideje, dokázal velmi dobře zhodnotit situaci, ale v praxi již tak obratný nebyl. Proto vznikla velmi úspěšná souhra mezi ním a praktikem Benešem.
Mírová konference
Nesporný vrchol kariéry dr. Beneše. Čtyři roky práce vyvrcholily ve Versailles, kde nejen, že stál bok po boku mocných světa, kteří rozhodovali o osudu tří říší, byl aktivní v jednáních a stal se známou osobností.
Československou delegaci vedl dr. Kramář, tou dobou již ministerský předseda. Ten měl na starosti velké otázky, jako bylo uspořádání Evropy, ustanovení Společnosti národů, apod. Beneš měl na starosti Československé vyrovnání s Habsburky a Vilémovou říší. Přestože vznětlivému Kramářovi nebyl chladný a střízlivý Beneš příliš sympatický, ke konci konference jej plně podporoval.
Beneš si získal obdiv především svou pilností a připraveností. Sám raději diskutoval s poradci a důvěrníky mocných, díky čemuž dosáhl svých cílů. Jeho střízlivý realismus, který mu byl doma vyčítán, nedovolil přemrštěné požadavky, což však bylo nutné pro utvoření mezinárodního obrazu Československa jako spolehlivého a rozumného partnera.
24. září 1919 se Beneš vrací zpět do Vlasti jako ministr zahraničí Československé republiky a známý jako „diplomat střední Evropy“.
Cesta k Mnichovu
Život dr. Beneše mezi válkami byl poznamenán snahou o vybudování Malé Dohody, která se měla stát hrází proti Německu, diplomatickými přestřelkami s Polskem a Maďarskem a doma se stal terčem těch, kteří si neodvážili jít proti Masarykovi přímo. Syrová demokracie První republiky plná politických střetů a zvratů, k tomu nevyřešenými křivdami rozkládající se Evropa, bylo prostředí, kde se snažil demokrat a humanista Beneš prosazovat zájmy mladého státu.
Jak známe historii, Malá Dohoda byla zničena svázáním rumunské a jugoslávské ekonomiky s Německem, Polsko sepsalo ortel smrti v naivní smlouvě o neutočení s Hitlerem (26.01.1934), západní mocnosti pak uvěřili v appesement, politiku ústupků.
Za takové situace nastupoval v roce 1935 na prezidentský úřad. Jedním z prvních rozhodnutí bylo vybudovat pohraniční opevnění. V té době v Evropě zbrojili jen tři státy – Hitlerovo Německo, Sovětská svaz a Československo. Německá propaganda, vytrvale vytvářela obraz „imperialistického Československa“, které utlačuje menšiny. Jak dnes víme, ČSR dodržovala všechny úmluvy týkající se práv menšin. K tomu se přidala i zuřivá Polská propaganda.
Pád První republiky
Slova dr. Huberta Ribky o událostech po Mnichovu:
„Viděl jsem před sebou člověka fyzicky zlomeného a mravně ukřižovaného, člověka, který jen s největším sebezapřením před námi skrýval strašlivé zoufalství… Ale i v této chvíli se snažil povzbuzovat, abychom neztratili víru.“
Československo bylo v očích Francie a Británie nepříjemný problém, případný agresor odpovědný za vyvolání války, který „ničí francouzsko-britskou solidaritu“, jak vyznělo z projevu lorda Cecila v Horní sněmovně z října 1938. Benešovi byla známa zkušenost ze Španělské občanské války a lhostejnost Západu. V jeho úsudku byl Mnichov koncem boje, nebylo již možno manévrovat, nebylo naděje na zvrat.
Když se při jeho cestách po USA v roce 1939 objevily hlasy, aby byl nominován na Nobelovu cenu míru, nereagoval na tyto podněty, neboť nebyl pro mír, ale vždy pro vojenskou intervenci do Hitlerova Německa. A to už v roce 1936, při obsazení levého břehu Rýna, zasílá Francii telegram, že je vázán spojeneckými smlouvami a hodlá je naplnit.
Zkušenost Mnichova přinesla dva úsudky, které výrazně ovlivnili jednání prezidenta Beneše a osud Československa po válce. Za prvé, německé osídlení pohraničí je i do budoucna stálou hrozbou, za druhé, je nutné pevněji zapojit do systému kolektivní bezpečnosti Sovětský svaz.
Znovu v exilu
Dne 19. března, 4 dny po vpádu nacistů do zlomeného Československa, měl slavný projev v rozhlasovém vysílání, které zakončil těmito slovy: „Musím tedy skončit provoláním k americkému lidu. Prosím a žádám ho, aby nepřipustil takovéto koncepce a ideje, jaké dnes chtějí ovládat Evropu, v této svobodné zemi. Protože se blíží velká bitva, v níž půjde o vítězství ducha proti meči, musí v ní hrát Spojené státy velkou roli. Připrav se na tuto bitvu a buď silný, lide demokratický! Všem spravedlivě myslícím mužům a ženám na celém světě připomínám heslo svého milovaného národa: Pravda vítězí!“
Aby bylo možné vytvořit exilovou vládu, znamenalo donutit Francii a Velkou Británii, aby odvolali Mnichov. To se mu daří a tak vzniká roku 1940 zahraniční vláda, ministrem zahraničí se stává Jan Masaryk, který byl dlouhá léta Benešův tajemník.
Po válce
Beneš se vrací do vlasti 16. května 1945. Počítal, že velkou podporu ve státě bude mít, již dříve velmi silná, KSČ, a proto ji zahrnuje do politického bloku Národní fronty. Zatímco některé politické strany známé z První republiky se již neobnovují např. agrární strana. Dne 19. května 1945 vydává Beneš, asi nejznámější, prezidentský dekret o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace. Dále vydává dekrety o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.
Především dekret č. 4 o vysídlení Němců ze Sudet byl velice diskutabilní. Až roku 1997 bylo toto téma, na mezinárodní úrovni, vyřešeno v Česko-německé deklaraci.
Beneš je roku 1946 znovuzvolen, ale KSČ vyhrává volby a Gottwald sestavuje vládu. Beneš je již vážně nemocný, nevyužívá své popularity a komunisté uzurpují do svých rukou čím dál více politické moci.
Únor 1948
Začátkem roku je Československo jedna z posledních zemí pod sférou vlivu SSSR, kde nemá absolutní vliv KSČ a za to byla ze Sovětského svazu silně kritizována. K tomu se na jaře měly konat volby a hrozilo, že by suverenita KSČ byla významně ohrožena. To vše vedlo k rozhodnutí uchopit se moci co nejdříve.
Vládní krize začíná 17. února, kdy tři nekomunističtí ministři vyhrožují podání demise, pokud nebude projednána zpráva o zneužívání Bezpečnosti komunisty. Gottwald jako předseda vlády, ale odmítá cokoliv projednávat. Ministři demokratických stran počítají s velkými pravomocemi Beneše, který při nejhorším sestaví úřednickou vládu a vyhlásí nové volby. To se neděje a vládní krize se dnem ze dne zhoršuje.
21. února vznikají Lidové milice, tedy ozbrojené složky KSČ. Beneš se pokouší stále domluvit s Gottwaldem o udržení existence Národní fronty, ten ale odmítá.
24. února KSČ vyhlašuje generální stávku, Lidové milice jsou plně ozbrojeny a nasazeny po Praze.
25. února nakonec Beneš přijímá demise demokratických ministrů a tak Gottwald může doplnit vládu podle svých představ.
Edvard Beneš již nemá žádné nástroje jak vyvíjející situaci ovlivnit. Ze zahraničí pomoc znovu očekávat nemohl, Sovětská vojska byla připravena na intervenci a v čele československé armády byl Ludvík Svoboda, který prohlašuje, že se nepostaví proti vůli lidu.
Posledním vzdorem prezidenta Beneše je odmítnutí nové Ústavy z 9. května, ale již 2. června rezignuje na funkci prezidenta. Tři měsíce na to umírá doma v Sezimově Ústí.
Seznam použité a doporučené literatury
Život Edvarda Beneše je neodlučně spojen s nejvýraznějšími dějinami Československa a je možné jej podat jedině v plnohodnotné knižní podobě a spolu s tím, jak často se jedná o diskutovanou osobnost, je dokonce nutné brát v potaz více než jediný životopis. Proto doporučuji vyhledat a přečíst si některé z těchto titulů:
Dr. Edvard Beneš – Paměti, 1947
Listy důvěrné, 1996
Stopou T. G. Masaryka, 1947
Hovory s TGM, Karel Čapek, 1994
Zasvětil jsem život míru, Edward B. Hitchcock, 2006
Edvard Beneš – Filosof demokracie, František M. Hník, 1944
http://www.psp.cz/docs/laws/dek/ – Benešovy dekrety
