Narozen: 29. 10. 1929 v Jihlavě
Zemřel: 9. 4. 1969 v Jihlavě
Povolání: náměstek ředitele podniku Motorpal
Evžen Plocek se narodil v 29. 10. 1929 v Jihlavě v katolické rodině. Byl druhým synem manželů Marie a Františka Plockových. Společně se svým o rok starším bratrem Františkem navštěvoval základní školu v Jihlavě. Oba chlapci byli také členové tělovýchovného spolku Orel a dělnického skautského oddílu. Během druhé světové války, v roce 1943, dokončil Evžen základní školu a nastoupil na učiliště do oboru nástrojař.
Po vyučení dostal práci v jihlavském Motorpalu, kde pracoval po celý život na různých místech a v různých funkcích. Roku 1953 se oženil s manželkou Zdenou, která pracovala taktéž v Motorpalu jako administrativně-technická pracovnice. Po roce manželství se jim narodil syn Jiří.
V roce 1955 vstoupil do KSČ a jeho dělnický původ mu dopomohl přejít z nářaďovny na místo placeného předsedy ROH. Složil maturitu a v roce 1958 začal dálkově studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze.
Díky doplněnému vzdělání a osobním schopnostem, mohl dále pokračovat ve svém kariérním postupu a stát se vedoucím obchodního úseku. Později to v podniku Motorpal dotáhl až na náměstka ředitele. Stejně jako většina národa i Evžen Plocek byl nadšen změnami, které přinesla první polovina roku 1968. Vystupoval jako reformní komunista a díky důvěře, kterou si získal coby funkcionář, byl na krajské konferenci v Brně zvolen delegátem XIV. sjezdu KSČ. To podpořilo jeho odhodlání pokračovat v reformní činnosti i po invazi vojsk Varšavské smlouvy.
Začátkem roku 1969 pochopil, že Pražské jaro definitivně skončilo a z obavy před návratem dřívějších poměrů se rozhodl pro zoufalý pokus o „probuzení“ československého lidu. 4. dubna 1969, na Velký pátek, se Evžen Plocek stavuje cestou z práce u svých rodičů. Okolo šesté hodiny vyčerní vchází do průjezdu poblíž jihlavského náměstí. Nikým nerušen se polévá ředidlem a opět vychází ven mezi lidi. Vydává se směrem k budově Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Cestou odhazuje dva složené papíry s textem: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Potom se zastavuje před sídlem strany, škrtá zápalkou a okamžitě vzplane… Tou dobou se na náměstí nachází kolotoče a lidé, kteří se dívají na hořícího Evžena Plocka, se domnívají, že se jedná o nějakou pouťovou atrakci. To, že se jedná o sebeupálení na protest proti okupaci a nastávající normalizaci, jim dochází až po chvíli a běží Plockovi na pomoc. Evžen Plocek umírá až o pět dní později (9. dubna 1969) v jihlavské nemocnici. O jeho smrti se v tisku objevuje jen krátká zpráva na dvou řádcích.
Přesto, že jeho oběť zůstala mnohým utajena, protože přišla v době, kdy se Češi i Slováci s okupací už začali smiřovat, podařilo se i přes mnohé překážky pracovníkům Motorpalu uspořádat veřejný pohřeb. Evžen Plocek je považován za „třetí pochodeň“. Byl stejně odvážný a zemřel za svou vlast bolestivou smrtí stejně jako Jan Palach nebo Jan Zajíc, ale doposud zůstává v jejich stínu.
