Takzvané Machovo číslo, nebo-li poměr rychlosti pohybujícího se objektu vůči rychlosti zvuku, jež se užívá celosvětově k vyjadřování hodnot nadzvukových rychlostí nese jméno významného fyzika a filosofa Ernsta Macha.
Ernst Mach (česky Arnošt Mach) se narodil 18. února 1838 v Chrlicích u Brna. Podobně, jako třeba Mendel patřil i Mach k těm Moravanům, jejichž mateřským jazykem byla němčina. Vystudoval piaristické gymnázium v Kroměříži a poté pokračoval od roku 1855 v univerzitních studiích ve Vídni, kde se věnoval fyzice a matematice. V roce 1860 obhájil doktorát, habilitoval se a začal působit na univerzitě, jako soukromý docent.
V roce 1867 získává místo řádného profesora experimentální fyziky na univerzitě v Praze, kde během 28 let vytvořil prakticky celé své dílo v oblasti fyziky. V roce 1879 se stává rektorem a zažívá dobu sporů o rozdělení univerzity na českou a německou. Mach patří k nemnohým, jež bojovali proti rozdělení univerzity a prosazoval ideu dvojjazyčné univerzity. Bohužel tyto myšlenky nenašly sluchu a pochopení na české ani na německé straně.
Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla tedy dekretem císaře Františka Josefa I. v letech 1882 a 1883 rozdělena na českou a německou univerzitu. V čele německé univerzity ještě nějaký čas stál jako rektor Mach. Nakonec však rezignoval, poněvadž se nechtěl podílet na oboustranných česko-německých šovinistických provokacích. Útoky v tisku, pamflety a pomluvy nebyly to co byl schopen apoliticky založený Mach snášet.
Rovněž narůstající antisemitismus, ač sám nebyl židem, jej znechutil natolik, že když v roce 1895 získal místo profesora filozofie ve Vídni, neváhal a Prahu natrvalo opustil.
Je škoda, že díky vzájemným německo-českým nacionalistickým a šovinistickým rozmíškám a antisemitským náladám vůči Machovým židovským přátelům přišly české země o takto významného vědce, který se vždy stranil politiky a věnoval se výhradně své odborné práci.
Mach nestranil Němcům ani Čechům, byl vědec, který se nerad těchto věcí účastnil. Politiky se stranil již od počátku své kariéry, jak se o tom mohly přesvědčit osobnosti typu Františka Palackého či Jana Evangelisty Purkyně, jež chtěly Macha, coby rodilého Moravana, získat pro politickou činnost. Ve vědě byl Mach přísným zastáncem toho, že za pravdivé se má považovat pouze to, co je empiricky dokázáno.
Z toho vyplýval i svérázný přístup k výzkumu, kdy si při svých experimentech s nadzvukovými rychlostmi nechal střílet kulky kolem hlavy. Ve fyzice se zabýval zejména aerodynamikou. Machovy teorie vedly později k teorii relativity, jakkoli se v mnohém s jejími tvůrci Einsteinem a Planckem názorově rozešel.
Při výuce fyziky se dodnes využívá Machův vlnostroj a Machovo kyvadlo a již zmíněná aerodynamika se neobejde bez Machova kužele, Machova úhlu a Machova čísla. Jako pedagog a filosof vědy byl autorem mnoha učebnic z oblasti fyziky a stál takto u zrodu této vědní discipliny v moderním pojetí v českých zemích.
Akademie věd České republiky uděluje čestnou medaili Ernsta Macha vynikajícím domácím a zahraničním vědcům z oblasti fyziky. V oblasti filosofie byl čelním tvůrcem a představitelem empiriokriticismu, jako rozvinuté podoby pozitivistické filosofie vědy a poznání. Empiriokriticismus usiluje o vytvoření přirozeného konceptu světa na základě čisté zkušenosti, bez poznatků přesahující hranice smyslů, zkušenosti a názornosti.
Cílem přírodovědy nemá být výzkum fenoménů, tedy toho, co se nám jeví, dává ve smyslech, ve zkušenosti, ale hledání vzájemných vztahů mezi fenomény.
To neznamená, že by popíral prioritu ideje před jejím praktickým ověřením, naopak myšlenkový experiment je naprosto nutným předpokladem fyzikálního experimentu.
I když velké pozdější objevy fyziky daly za pravdu Machovým kritikům, že fyzika se neobejde bez teoretického domýšlení, a že teorie je rovnocenná experimentu, zůstává Mach jednou z nejdůležitějších a nejinspirativnějších postav fyziky přelomu 19. a 20. století.
Kromě čisté fyziky a filosofie vědy se Mach zabýval také psychologií, hlavně způsoby vnímání a počitky a publikoval v této oblasti několik dodnes cenných prací. V důchodu stále neúnavně pracoval a stále publikoval.
Poslední léta žil u manželky svého nejstaršího syna Ludwiga, kde ve věku 78 let 19. února 1916 zemřel.
