O češtině

Známý vtip praví, že ,,Čeština se skládá z výjimek, z výjimek z výjimek a z výjimek z výjimek výjimek.“

Situace není naštěstí tak drastická. Proto, abychom se vzájemně dobře dorozuměli existuje spisovná čeština, která je závazná pro všechny obyvatele Česka, nehledě na jejich nářečí.

Zvláště na internetu se často odstupuje od tolerování české gramatiky, chybí interpunkce nebo dokonce diakritika – háčky a čárky (vytvořené Janem Husem). Zvláště diakritiky bychom se vzdávat neměli, jelikož je to jeden z českých „vývozních“ artiklů – spousta národů českou diakritiku převzala.

Internet opět donutil i mladé lidi číst a právě správné psaní češtiny může podvědomě do mozku zapsat, co je správně.
Nikdo není dokonalý (což dokazují naše stránky :), ale existuje pár pravidel, která by měl každý dodržovat. Především neoblíbené y/i, s/z, je/ě a podobně.

Úvod – O češtině

Kromě spisovné češtiny existují v České republice česká, moravská a slezská nářečí:

Kde Q,W a X jsou cizími znaky a nevyskytující se v původních českých slovech, stejně se tak v původních slovech neobjevují písmena F, Ó. (až na výjimky)
Abeceda též obsahuje jednu spřežku (Ch).

Český jazyk se vyvíjel dlouhou dobu:
Nostratická prarodina (9-7 tis. př. n. l.)
Indoevropský prajazyk (5-3 tis. př. n. l.)
Praslovanština (2tis. př. n. l.-6 stol. n. l.)
Jistý vliv měla i sestavená umělá Staroslověnština (9stol. n. l.)
Pračeština (od 10. století)

Čeština je západoslovanských jazykem (společně se slovenštinou, polštinou, kašubštinou, horní a dolní lužickou srbštinou a vymizelou polabštinou).

Slovanské jazyky se dále děli na východní (ruština, běloruština, ukrajinština) a jižní (slovinština, makedonština, bulharština, srbština, chorvatština a umělá staroslověnština).