Emil Hácha
– spisovatel, překladatel, právník, prezident a odbojář
– narozen 12. července 1872 v Trhových Svinech
– zemřel 27. června 1945 v Praze
Emil Hácha, celým jménem Emil Dominik Josef Hácha, se narodil otci Josefu Emanueli Háchovi a matce Marii Karolíně Pavlíně Háchové, roz. Klausové, 12. července 1872 v Trhových Svinech. Jeho otec pracoval coby berní úředník rakouského mocnářství. Malý Emil vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a za dalším vzděláním se vydal na Univerzitu Karlovu do Prahy, kde roku 1895 úspěšně promoval jako doktor práv. Od 1898 nastoupil na české zemské místodržitelství v Praze a v letech 1916 – 1918 prohluboval své právnické zkušenosti jako dvorní rada u Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. Zde s spolupracoval s dr. Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na Maffii (spolek kolem TGM, pracující proti nadvládě Rakouska).
Po vzniku Československa společně s dr. Pantůčkem pomáhal založit Nejvyšší správní soud (NSS), jehož se stal také členem a po smrti prezidenta NSS dr. Pantůčka byl 1925 jmenován Tomášem Garriguem Masarykem prezidentem tohoto soudu.
Mimo těchto funkcí byl v Československu také členem legislativní rady vlády ČSR, člen České akademie a České učené společnosti. Jeho znalosti týkající se zvykového anglosaského práva a mezinárodního práva jej přivedly až k Haagskému rozhodčímu soudu, jehož se stal soudcem.
Rok 1938 se pro Československo nesl ve znamení změn, nejistoty a strachu z blížící se války. Emilu Háchovy navíc přinesl další bolest z úmrtí jeho milované manželky Marie Háchové, se kterou prožil dlouhé harmonické manželství a navíc špatně nesl také rozvod své dcery.
Po abdikaci Edvarda Beneše z důvodu Mnichovského diktátu a po schválení zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské rusi podlehl Hácha tlaku okolí a 30. listopadu 1938 se stal prezidentem Česko-Slovenské republiky. Zvolen byl díky jeho dosavadní neutralitě a zkušenostem z vedení Nejvyššího správního soudu. On sám také věřil, že jako prezident bude mít větší šanci chránit Český národ a bojovat za něj, což opravdu činil jak jen mohl.
14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání o budoucnosti Česko-Slovenské republiky jako prezident tohoto státu. Při příjezdu do Berlína ovšem tento stát již neexistoval. V poledne 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatnost a Česko-Slovenská republika tímto zanikla. Toto jednání se „jednáním“ dalo nazvat jen velmi stěží. Nacistické špičky v čele s Göringem předložili Háchovi své požadavky a ve stylu Mnichovské dohody nedostal na příliš možností na výběr. Hácha celou noc čelil brutálním nátlaku a výhrůžkách, kdy například Göring vyhrožoval zničením celé Prahy. Nad ránem, značně vyčerpán, s požadavky souhlasil a “svěřil” Čechy a Moravu pod “ochranu Třetí říše”, čímž umožnil vznik Protektorátu Čechy a Morava. Hácha vycházel ze svých zkušeností coby právník a proto věřil, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. Jak dějiny ukázaly, tuto důvěru měli také jiní světoví politici už při Mnichovské dohodě a appeasementu.
Hácha se své myšlenky boje za národ ale nevzdal a dál velmi aktivně prosazoval práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, odmítl slíb věrnosti Adolfu Hitlerovi, po zatčení českých vysokoškolských studentů požadoval jejich propuštění, což se v mnoha případech skutečně povedlo.
Ještě v roce 1941 udržoval kontakty s exilovou vládou v Londýně a spolupracoval s prezidentem Benešem. Zlom nastal až v roce 1942. Tehdy do Prahy dorazil nový říšský protektor Reinhard Heydrich, byl zatčen premiér Alois Eliáš a prof. JUDr. Jiří Havelka, prostřednictvím kterého Hácha udržoval kontakt se zahraničním odbojem.
Po úspěšně provedeném atentátu na Reinharda Heydricha nacisté zvýšili tlak na české obyvatelstvo a také na prezidenta Háchu. Jeho vysoký věk (70 let) v kombinaci s ustavičným tlakem nacistů a kolaborantů a také kvůli rozmáhající se duševní nemocí (prezident Hácha trpěl arteriosklerózou) mu došly psychické síly a vůle prezidenta Háchy se zlomila. V této době se stává pro nacistický režim pouhou loutkou, kterou Třetí říše ráda zneužila, aby mohla demonstrovat „sounáležitost Protektorátu a vlastenecké cítění jeho obyvatel s válečným úsilím Třetí říše“. Nacisté jej zneužili například 30. května 1942, kdy musel tvrdě odsoudit Benešovu exilovou vládu v Londýně nebo když přijal osobního daru od Adolfa Hitlera.
S postupujícím časem se Háchův zdravotní stav zhoršoval a tak přestal být pro nacisty i kolaboranty zajímavý, stejně tak k němu postupně ztratili důvěru členové domácího odboje, spojenci i exilová vláda.
13. května 1945 byl Emil Hácha zatčen na zámku v Lánech a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 14 dní před svými 73. narozeninami dne 27. června 1945 zemřel.
Pro velkou část i dnešní veřejnosti je Hácha symbolem kolaborace. Ovšem už Národní soud, který proběhnul po konci 2. světové války a nebyl Háchovi nijak příznivě nakloněn, uznal, že Emil Hácha nebyl minimálně od ledna 1943 za své činy odpovědný kvůli duševní nemoci a do tohoto roku nebyla kolaborace jednoznačně prokázána. Na jeho obhajobu lze podotknout, že měl těsné vazby s Edvardem Benešem, úzce spolupracoval s protinacistickým odbojem a také to, že v roce 1939 zachránil většinu studentů zatčených na pohřbu Jana Opletala.
