logo Vlastenci.cz | logo Vlast.cz | logo Fórum | logo E-Shop | logo Časopis | logo Nová česká vlajka | logo Facebook | logo Twitter | logo YouTUBE

Vývoj českého území

Share Button

České území se dlouhodobě rozvíjelo, kdysi poněkud nepřesné hranice se postupem času ustálily a náš stát získal na mapách svůj charakteristický tvar.

Mnohdy hranice Českého státu sahaly daleko od těch současných, některá území s ním byla spjata po staletí a křivdou či špatně vedenou válkou byla ztracena (lze zmínit např. Kladsko, Žitavsko, Slezsko nebo Lužice).

Poslední větší změnou “tvaru” Českých zemí bylo rozdělení Těšínska v roce 1919 za války s Polskem, nejviditelnější změnou však bylo rozbití Československa.

Přinášíme vám jednoduché mapky s přibližným rozsahem našeho státu v různých obdobích, zlatá hranice symbolizuje dnešní hranice.
(pozn.: V historii se Bratislava nazývala Prešpurk, Presburg nebo Poszony; ale v mapách jsme ji pro pochopení nazvali novodobým názvem.)

Sámova říše byla vypuštěna, jelikož o jejím rozsahu není mnoho známo a většina map se rozchází.

Velká Morava

Prvním velkým státním útvarem po Sámově říš byla na našem území Velká Morava.

Vznik Velké Moravy se datuje k roku 833 kdy se Moravskému knížectví podařilo vypudit knížete Pribinu z knížectví Nitranského (dnešní západ Slovenska).

Není znám přesný letopočet vzniku Velké Moravy a o jejím pojmenování taktéž nepanuje jistota. Název Velká Morava se objevil poprvé v roce 950 v díle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta “O spravování říše”. Je možné, že Velká Morava byla mnohem starší a Pribina nebyl sesazen, nýbrž “odvolán”.

Druhý velkomoravský kníže Rostislav chtěl odtrhnout Velkou Moravu od vlivu Východofranské říše a tak navázal styky s říší Byzantskou.

Byzantský císař vyslal roku 863 na Moravu věrozvěsty Cyrila a Metoděje, kteří šířili v zemi křesťanství, sepsali pravidla jazyku dnes známého jako Staroslověnština a vytvořili pro něj písmo “hlaholici”.

Úpadek Velké Moravy se datuje kolem roku 900, kdy se odtrhávají některé kmeny (v Čechách a Lužici), země je postižena rozsáhlými povodněmi a navíc ji začaly ohrožovat kmeny Maďarů.

V roce 907 došlo k vojenskému střetnutí mezi Velkou Moravou a maďarskými kmeny, které vedlo k rozvrácení Velké Moravy a jejímu úplnému zániku.

Velká Morava

Velká Morava

Raný Český stát

Vznik Českého státu není přesně znám. Za Velké Moravy existovaly na dnešním území Čech různorodé kmeny, z nichž se nejvíc prosadili Přemyslovci.

První historicky doložený panovník je Bořivoj I. z 9. století. Přemyslovci pravděpodobně sídlili v Levém Hradci a později přesídlili na území dnešního Pražského hradu.

Český stát na přelomu 9. a 10. století

Český stát na přelomu 9. a 10. století

10. století

Významným panovníkem a dobrým správcem území byl Boleslav I.,bratr jím zavražděného sv. Václava, který upevnil moc Přemyslovců ve středních Čechách a později k Českému knížectví připojil Slezsko, Krakovsko a Moravu.

Jeho syn kníže Boleslav II. dosáhl roku 973 vystavění pražského biskupství, které zvýšilo prestiž státu. Po smrti Boleslava II. byl Český stát nestabilní. Na začátku 11. století byly Čechy připojeny ke Svaté říši římské.

V dalších letech je Český stát christianizován a původní slovanské pohanské zvyky ustupují. Prvním českým králem se stal Vratislav I., korunovaný v Praze r. 1086, jako dar od císaře Fridricha Barbarossy za pomoc a vítězství při obléhání Milána.

Český stát na přelomu 10. století

Český stát na přelomu 10. století

13. století

Ve 13. století vládne vynikající diplomat a král Přemysl Otakar I., který z Českého státu utvořil středoevropskou velmoc. Podařilo se mu získat dědičný královský titul (r. 1212 – Zlatá Bula sicilská).

Záměrně neobsadil Moravské úděly a Moravu nechal spravovat synem Jindřichem, od té doby bylo Moravské markrabství spravováno vždy buď přímo králem nebo jeho přímým příbuzným.

Stabilizovaná a rozvíjející se země skýtala skvělé možnosti pro územní expanzi – král Přemysl Otakar II. (1253-1278) postupně dobyl rakouské a některé alpské země.

Bohužel nedošlo k jejich přímému připojení k Českým zemím kvůli smrti krále na Moravském poli. Oproti němu Václav II. směřoval své snahy na sever a tak díky dobré politice a sňatku dosáhl roku 1300 polské koruny a pro svého syna zajistil taktéž trůn uherský, avšak brzká smrt Václava II. zhatila jeho postup pro ovládnutí středoevropského prostoru a jeho syn Václav III. se v tak mladém věku (16 let) raději vzdal nároků na uherskou korunu.

Mladý král o rok později zemřel při atentátu, když táhl na Polsko.

Český stát ve 13. století

Český stát ve 13. století

Za vlády Lucemburků

Situace se z počátku zdála bezvýchodná, jelikož Čechy neměly žádného nástupce na trůn, což se povedlo rychle vyřešit sňatkem Elišky Přemyslovny s lucemburským králem Janem.

Jan Lucemburský dokázal pro Čechy získat Zhořelecko a Budyšínsko, tedy prakticky celou Horní Lužici. Jeho nástupce Karel IV. v roce 1348 inkorponoval (navždy připojil) k Českému státu Horní Lužici a v roce 1360 i nově nabytou Dolní Lužici.

Král Karel IV. také jako první spojil císařský titul s titulem českého krále. Poté propojil Čechy, Moravu, Slezsko, obojí Lužice a později i Braniborsko rodovou základnou Lucemburků.

Mocenské postavení českého státu dosáhlo v té době vrcholu a to i přesto, že česká ekonomika za západní mírně pokulhávala, o to však byl větší kulturní a duchovní přínos a rozvoj. Především pak po založení Pražské univerzity (1348) a povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344).

Český stát ve 14. století

Český stát ve 14. století

Jediné významnější oddělení Čech od zbytku Českých zemí

Po smrti Karla IV. sedl na český trůn jeho syn Václav IV. Za jeho vlády propukne občanská válka, známá jako Husitská revoluce, poté, co je 6. července 1415 v Kostnici upálen kazatel Jan Hus, který usiluje o reformu církve.

Proti “husitským kacířům” bylo vedeno pět křížových výprav, avšak Husité vždy císařská vojska porazili. Konec husitství přinesla až porážka radikálních Husitů (Táborité a Sirotci) v bitvě u Lipan, kde je porazilo mírnější husitské křídlo a katolíci.

Úplný konec husitství nastal roku 1434 uznání “Basilejských kompaktát”. V zemi poté 16 měsíců vládl husity nemilovaný Zikmund Lucemburský, po jeho smrti vládl zemi 2 roky Albrecht Habsburský, Zikmundův zeť.

V dosud katolických Lužicích považovali husity za kacíře a k revoluci se nepřipojili, stejně tak učinilo Žitavsko. Vlivem rozdílných pohledů na reformaci a revoluci se Žitavsko připojilo k protihusitskému odporu po boku lužických měst a později se stalo součástí Horní Lužice.

Po smrti Albrechta nastala v Českých zemích krize – stát byl bez panovníka a o českou korunu nejevil nikdo zájem. V roce 1458 se stal prvním českým voleným králem Jiří z Poděbrad, který stál v očích Evropy jako kacíř kvůli jeho husitského vyznání.

Jeho význam tkví především v přetvoření Kladska na jediné české hrabství. Své syny učinil Hrabaty kladskými. Kladsko se tím oddálilo od Čech a započalo silnější komunikaci se slezskými knížectvími.

Po skonu Jiřího Poděbradského se České země na několik let rozdělí. Čechy přijmou za svého krále Vladislava Jagellonského, ale Moravské markrabství, Slezsko, Kladsko a obojí Lužice přijmou za svého krále císaře Matyáše Korvína, tato situace naštěstí skončila roku 1490 Matyášovou smrtí a země se opět spojily pod vládu polského krále Vladislava.

Právě za vlády Matyáše Korvína vznikne pojmenování Horní a Dolní Lužice pro území tzv. šestiměstí (Budyšín, Žitava, Kamenec, Zhořelec, Lubáň a Lobava – Horní Lužice) a okolí Chotěbuze (Dolní Lužice).

Český stát v 15. století

Český stát v 15. století

Za vlády Habsburků

Po vládě polských Jagellonců je na český trůn zvolen Habsburský panovník Ferdinant I, nikdo ovšem nečekal, že se rod Habsburků dostane k moci na dlouhých 400 let.

Habsburští panovníci sídlili ve Vídni, jen jedenkrát a naposled se Praha stala sídelním městem říše a císaře – Rudolfa II. (1576–1611).

Český stát v 16. století

Český stát v 16. století

Prodání Lužic, ztráta Slezska a Kladska

Když propukne stavovské povstání, připojí se k odbojným Čechám i Lužice a některá další území, právě Lužice budou za tento čin krutě potrestány.

Nejen, že dojde k vyvraždění šlechty, ale v roce 1635 je Ferdinandem II. obojí Lužice prodána saskému kurfiřtu za permanentní mír, Lužice se k Českým zemím už nikdy nepřipojí (i když v letech 1918 a 1945 proběhnou jisté snahy o připojení k Československu).
V dnešní době Český stát nejeví o Lužici zájem a její slovanské obyvatelstvo se z většinového za pouhých 100 let zmenšilo na pár desítek tisíc lidí.

V roce 1741 nastupuje na český trůn Marie Terezie, která je však neuznávaná a o své dědictví musí bojovat proti velké přesile. Ve válce ztrácí Slezsko a Kladsko, nejbohatší část Rakouska, která získává Prusko.

České země tak přišly o další území, na jednu stranu to mělo jistou výhodu – Čechy a Morava se postupně stávají nejrozvinutějšími a nejbohatšími částmi Rakouska.

Český stát 17. - 18. století

Český stát 17. – 18. století

Rakousko-Uhersko

Rok 1867 po prohrané Prusko-Rakouské válce změnil situaci v Rakouské monarchii – ta byla rozdělena na unii dvou států tzv. “Dualismus” – Rakousko-Uhersko.

České země spadaly pod Předlitavsko (vláda z Rakouska z Vídně), naopak dnešní Slovensko spadalo pod Zalitavsko (vláda Uherska). Česká politická scéna usilovala o “trialismus”, tj. unii Rakouska, Českých zemí a Uher. Toho bohužel čeští politici nedosáhli.
V této době se objevují také první snahy o užití názvu “Česko” pro Čechy, Moravu a české Slezsko. Vládnoucím Habsburkům vyhovovalo České země uvádět jako samostatné provincie a užívání názvu Česko se zamezuje.

České země v rámci Rakouska(-Uherska)

České země v rámci Rakouska(-Uherska)

Svoboda – Československá republika, ztráta části Těšínska

28. říjen 1918 byl šťastným dnem v Čechách (na Moravě zpráva o svobodě dorazila až o den později), kdy se po útrapách z první světové války a nadvládou Rakušanů dostává český národ z cizí moci a je znovu samostatný.

Vznik Československa roku 1918 byl podpořen především diplomatickým umem českých a slovenských politiků (Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik, aj.) a samostatné silné československé armády, která bojovala na mnohých místech světa, včetně Ruska.

Československo stálo na vítězné straně světové války, Rakousko-Uherská říše se rozpadla, přičemž Maďaři tuto situaci nepřijali nikdy kladně a do dnešní doby ji berou jako černou část svých dějin, naopak Rakousko se s rozpadem poměrně rychle srovnalo (až na snahy o sjednocení Tyrolska, jehož část je v Itálii).

Československo poté v roce 1919 přijalo i Podkarpatskou Rus, samotný stát byl rozdělen na několik “zemí”: zemi Českou (Praha), zemi Moravskoslezskou (Brno), zemi Slovenskou (Bratislava) a zemi Podkarpatskou (Užhorod).

Hlavním městem byla Praha, vlajka se skládala z bílého a červeného pruhu (do roku 1920), jako vlajka Čech, později byl přidán modrý klín.

Na plánech budoucích hranic Československa se uvažovalo o připojení Horní a Dolní Lužice, v jižním Slezsku probíhal plebiscit o připojení k ČSR a uvažovalo se i o navrácení Čechy obývaného Kladska. Ani jedno z území se nepodařilo získat.

Naopak České země po téměř půl tisíciletí ztrácejí část Těšínska při válce o Těšínsko. I když mají československé legie převahu nad polskými vojsky, tak státy Dohody rozhodnou stanovit demarkační linii a Těšínsko rozdělit mezi Polsko a Československo.

Nový stát měl jeden velký problém – příliš mnoho národností (údajně nejvyšší koncentrace menšin na světě). Kromě Čechů a Slováků zde žili početní Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni a Ukrajinci.

Idea čechoslovakismu počítala s vytvořením politického národa československého, jehož součástí by byli jak Češi a Slováci, tak i ostatní národnosti žijící v ČSR (po vzoru Švýcarska). Bohužel zvláště kvůli krizi nedošlo k přimknutí lidí k novému státu a zvítězil nacionalismus, který zemi postupně rozvrátil.

Po smrti (bývalého) prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka roku 1937 se nad poslední demokracií začaly definitivně stahovat mraky.

První Československá republika 1918-1938

První Československá republika 1918-1938

Mnichovská zrada a ztráta pohraničí

Po zradě Francie, kdy přistoupila 29. září 1938 k podepsání tzv. “Mnichovské dohody” (také Mnichovská zrada), podle níž muselo Československo odstoupit rozsáhlá území Německu (tzv. “Sudety”), později i Těšínsko a části severního Slovenska Polsku a značnou část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.

Smlouvu podepsali zástupci Anglie (Chamberlain), Francie (Daladier), Itálie (Mussolini) a Německa (Hitler), českoslovenští zástupci neměli do dohody dovoleno zasahovat. Smlouva byla výsledkem appeasementu, který se snažil jakkoliv zabránit válce. Hitlerovy požadavky byly postaveny především na údajném utlačování německé menšiny v Československu.

Ač smlouva byla později uznána jako neplatná přímo v roce 1938 (tyto státy neměly nárok zasahovat do suverenity Československé republiky), Československo ji po nátlaku přijalo bez obrany, aby ochránilo své obyvatelstvo.

Tím Československo ztratilo významná průmyslová centra, mnoho vojenských pevností a miliony obyvatel.
Spojenci tak přišli o velice silný článek, který mohl nacistické Německo za jejich pomoci porazit. V roce 1938 bylo Československo největším výrobcem a exportérem zbraní na světě, mělo velice kvalitní tanky i střelivo. Nehledě na silnou morálku československé armády.

Otázka je, jak dobře byly vybavené armády Francie a Velké Británie. Historie vypovídá o totálně nepřipravených a špatně vyzbrojených armádách. Nejen to mohl být důvod proč se obávali války. Nejhlavnějším důvodem potopení Československa měla být vize “protibolševické” hráze, kterou mělo zosobňovat právě Německo. Poněkud zapomněli, že silná demokracie může taktéž zabránit expanzi. Díky druhé světové válce se nakonec komunismus rozšířil mnohem dál, než se západ obával.

Na Slovensku byla brzy po Mnichovu vyhlášena autonomie (Hlinkova slovenská ľudová strana), taktéž i v Podkarpatské Rusi, jejíž hlavním městem se stal Chust (po odstoupení území včetně Užhorodu) a 17. listopadu byla přejmenována na Karpatskou Ukrajinu.
Doba po září 1938 se nazývá “Druhá republika” (na mapce červeně), která neměla ale dlouhého trvání.

Druhá Československá republika 1938-1939

Druhá Československá republika 1938-1939

Německá okupace a vznik Slovenského štátu

14. března 1939 vyhlašuje Slovensko samostatnost, vůdcem byl Němci zvolen Josef Tiso – slovenský kněz. Tiso byl z domácího vězení převezen za Hitlerem a ten mu dal volbu – buď se Slovensko opustí Čechy a osamostatní jako satelit Německa, nebo bude rozděleno mezi Polsko a Maďarsko. Takřka neměl na výběr.

Podkarpatská Rus se snaží připojit k Rumunsku (jako Rumunský protektorát), to se jí ovšem nepodaří a je obsazena Maďarskem.

Obdobně jako Tiso je převezen za Hitlerem prezident Emil Hácha a je mu jen oznámeno, že se Čechy a Morava připojují k velkoněmecké říši.
Dne 15. března 1939 obsazuje německá armáda zbylé části Čech a Moravy a stanovuje “Protektorát Čechy a Morava”, jehož hlavou se stává prezident Hácha a nad vším dohlíží německý protektor (zpočátku generál armády).
Protektorát měla být jednotka, která připravovala plánovanou germanizaci českého a moravského občanstva – část obyvatel by byla poněmčena, část odsunuta na Sibiř a děti povětšinou poslány do německých rodin.

Protektorát Čechy a Morava 1939-1945

Krádež Podkarpatské Rusi po 2. světové válce, federalizace 1969

Po vítězství nad nacismem a fašismem roku 1945 se má znovu Československo obnovit v předválečných hranicích. To nedodrží Sovětský svaz obsazením Podkarpatské Rusi, připojí ji ke svému území a vyžene všechny Čechy a Slováky. Na Stalinův nátlak prezident Beneš zbavuje všechny Rusíny československého státního občanství.

V roce 1946 vítězí komunisté ve volbách a za poměrně klidného puče v únoru 1948 nastolí 40letou centralistickou diktaturu (oficiálně zaniká Morava). Zajímavostí je, že na státním znaku zůstává znak ukradené Podkarpatské Rusi až do r. 1960.

V roce 1960 je země přejmenována z Československé republiky na Československou socialistickou republiku. V srpnu 1968 je napadena spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy a rok na to federalizována na Českou socialistickou republiku a Slovenskou socialistickou republiku.

Československo po roce 1945

Československo po roce 1945

Česká a Slovenská Federativní Republika

Po pádu komunismu v listopadu 1989 vzniká roku 1990 další stát, který ovšem trpí neshodami slovenských nacionalistů a Čechů, kvůli čemuž proběhne “pomlčková válka”, zda se má země jmenovat Československo nebo Česko-Slovensko.

Změna názvu na Českou a slovenskou federativní republikou je marným pokusem o smír. Slovenským politikům se tento název nelíbí, protože údajně dochází k diskriminaci Slováků při psaní malého “s” ve slově slovenská.

Proto z nouze vznikne “Česká a Slovenská Federativní Republika” (který ovšem odporuje gramatice češtiny a slovenštiny).
Na Slovensku se začíná psát Česko-Slovensko, v Čechách a Moravě se píše Československo. Politické divadlo je zakončeno rozbitím Československa V. Klausem a V. Mečiarem za halasné podpory všech politických stran a malé hrstky nacionalistů na slovenské i české straně.

Traduje se, že posledním hřebíčkem do rakve Československa byla nešťastná smrt Alexandera Dubčeka na dálnici D1. Pak již nestál roztržení ČSFR v cestě nikdo a zvítězilo “lákání koryt”, což oba státy posunulo několik let zpět ve vývoji, zhatilo znovupřipojení Podkarpatské Rusi k Československu a muselo dojít k znovuobnovení jednání o vstupu obou republik do EU.

Česká a Slovenská Federativní Republika

Česká a Slovenská Federativní Republika

Rozbití Československa – Česká republika, Slovenská republika

1. ledna 1993 vzniká Česká republika a Slovenská republika.

Rozpad Československa

Rozpad Československa

Share Button

Zobrazeno:119121x