Znaky Čech
Pověst o získání českého lva
Dle pověsti jsme svůj znak získali velice krvavým a ještě více nepravděpodobným způsobem. Informace o našem znaku se objevuje v pověsti o Štylfrýdovi, který se vydal do Neapole. Neapolskému králi pomůže hrdinským činem porazit anglického krále, postaví se totiž proti jeho 12 rytířům. Za to dostane znak (údajně anglického krále) – orlici, jeho syn Bruncvík dostane za ženu dceru krále neapolského Neoménii.
Pověst pokračuje v kronice o Bruncvíkovi, který se vydá na hrdinskou cestu s přáním vybojovat další znak – lva. Se svou ženou si vyměnil prsten se slovy, že pokud jeho prsten do sedmi let nespatří, je mrtev.
Bruncvík po pár příhodách a bojích uvidí bojovat osmi hlavou saň se lvem, lvu pomůže a ten je mu za to věrný a všude ho doprovází.
Potom Bruncvík se lvem přebýval na hradu krále Olibira, kde získal ostrý meč, který sám setne hlavy těm, kterým si bude jeho majitel přát.
Bruncvík pomůže zachránit Olibriovu dceru Afriku před Baziliškem. Ale Afrika se do něho zamiluje a chce ho za muže. Bruncvík ji odmítne, jelikož je již ženatý. Pomocí kouzelného meče setne králi, jeho dceři i dalším hlavy a vydá se na cestu zpět do Čech, která opět není jednoduchá.
Když se dostane domů, nestačí se divit, jeho žena Neoménie se vdává. Bruncvík se skryl v prostém rouchu a vhodil do manželčiny číše svůj prsten a odjel pryč. Manžel Neoménie se vydal Bruncvíka hledat se smyslem ho zavraždit, Bruncvík však opět využil svého meče a nechal nepřátelům setnout hlavy, poté se vrátil k manželce a dal po celém království na všechna vrata namalovat bílého lva na červeném poli jako nový znak jeho země.
Meč se později nechal zazdít do jednoho z pilířů Karlova mostu a bude vyzvednut, až bude v Čechách nejhůře, přičemž přijedou svou zem ochránit i Blaničtí rytíři.
Tak tedy takto, dle pověsti, vznikl známý český znak, ovšem s tím historici nemohou souhlasit a mají svou, o dost důvěryhodnější verzi.
Česká orlice a lev
Prvním znakem symbolizujícím Čechy byla černá orlice ve stříbrném poli, kterou měl používat již praotec Čech a kterou později převzali i další panovníci.
Takto se o našem znaku zmiňuje kronikář Václav Hájek z Libočan. Ovšem zda je to vše pravda nebo pověst je těžko říci, protože kronikáři si velice často a rádi některé pověsti a „skutečné události“ rádi vymýšleli a ani Václav Hájek z Libočan v tomto nijak nevybočoval. Kromě toho, že čerpal z dříve napsaných kronik plných legend a pověstí, taky on si do svého díla vymyslel například pověst o Horymírovi nebo o Bivoji.
Další zmínky o tom, že Čechové měli svůj znak se datují do roku 1126, kdy Čechové zvítězili v bitvě nad Sasy. (Zřejmě šlo o bitvu u Chlumce)
Tehdy vojska Čech údajně hlídala kopí sv. Václava místo tradičního praporu. V některých pramenech se uvádí, že byl na něm připevněn praporec „sv. Vojtěcha biskupa“ – jeho vzhled není znám.
Jisté ovšem je, že našim prvním historicky doloženým znakem, který obsahuje dravé zvíře, je opravdu orlice. Poprvé se jistě objevuje na dodnes dochované jezdecké pečeti krále Přemysla Otakara I. Jedná se o štít s černou orlicí na stříbrném poli, který král drží ve svých rukou.
Orlici, nejspíše odvozenou od císařského znaku, používají naši panovníci až do roku 1253 paralelně se lvem.
Jak a proč jsme ovšem dostali do znaku lva?
Lev vždy představoval rytířské ctnosti, sílu a odvahu. Aby byly vlastnosti lva lépe zřetelné, často se lev ve všech znacích zobrazuje ve skoku a s vystrčenými drápy. Císař tento znak uděloval jen za výjimečné činy. Právě tak výjimečný čin, který si zasloužil tuto odměnu, předvedl náš kníže Vladislav II. Lva do svého znaku získává po 23. červnu 1158, když dobývá italské město Miláno, které předtím vypovědělo poslušnost císaři Fridrichu I. Barbarossovi. Za odhodlání a úspěšné dobytí města a znovunastolení pořádku a poslušnosti v něm tedy Fridrich I. Barbarossa oceňuje knížete Vladislava II. královskou korunou a také mu přidává nový znak do erbu – stříbrného jednoocasého lva.
„Za orla črného da jmu o jednom ocasě lva bieleho“, tak alespoň praví Dalimilova kronika.
Tento fakt je však těžké dokázat, protože Vladislav II. na žádné pečeti ani jinde lva neužíval, ve vyobrazeních jisté bitvy v roce 1191 mají vojska jen říšskou (černou) orlici, oddíly označené jako „Češi“ jsou bez praporu.
(tato pochází ze znaku města Stochov)
Jak ovšem všichni víme, náš Český lev má ocasy dva. Druhý ocas získává roku 1204 český král Přemysl Otakar I. opět za vojenskou pomoc, tentokrát budoucímu císaři Otovi IV. proti odbojným Sasům. Císař povoluje českému králi přidat lvu jeden ocas, čímž se náš lev začíná odlišovat od ostatních (protože jsme nebyli jediní, kdo měl ve znaku lva) a zvyšuje prestiž a slávu Českého království.
Zajímavostí je, že v české heraldice se tradičně označují lvi s jedním ocasem jako „lvice“, a dva ocasy mají jen lvi.
Podobně je tomu i u „ptactva“. Jednu hlavu mají „orlice“, kdežto dvě hlavy „orli“ (například rakouskouherský orel).
Postupem času na erbu, pečetích a dalších znacích Českého království porazil lev orlici a ta zmizela. Český lev a první znak – černá orlice ve stříbrném poli, se už spolu nikdy neobjevili, tuto orlici může nahrazovat jedině černá Slezská orlice na poli zlatém.
Prvně doložeý lev
První skutečně doložený český lev, jakožto symbol dynastie Přemyslovců pochází až z roku 1203 z jezdecké pečeti Markraběte moravského Vladislava Jindřicha, bratra Přemysla I.
Začátkem 12. století se orlice i lev objevují na českých mincích (denárech), ale tyto obrazy byly na mincích časté a nedá se hovořit o pravém českém lvu.
Až v první polovině 13. století se na mincích objevuje heraldický obraz dvouocasého lva s korunkou, který doplňuje majestátní postavu sedícího Přemysla I.
Samotný lev se objevuje na brakteátu (jednostranné mince) Přemysla II. z let 1260-61. Od počátku pražských grošů v roce 1300 je lev na českých mincích trvale.
(vpravo nahoře detail lva)
Znak Čech i českých zemí
Původně český znak symbolizoval rod Přemyslovců. Až Přemysl Otakar II. povznesl českého lva na znak celé říše a orlice se stala nepřímo znakem dynastie Přemyslovců.
Po vymření Přemyslovců daroval plamennou orlici král Jan Lucemburský 9. srpna 1339 tridentskému biskupovi Mikuláši.
Český lev měl v historii dvojí funkci. Nesymbolizoval pouze Čechy jako takové, ale též českého krále, a tedy celou zemi.
Proto bývá lev vyobrazován na starých stavbách několikrát (jako symbol Čech společně s dalšími znaky českých zemí, a jako symbol českého státu – pro všechna území zároveň).
Z této tradice vychází i současné státní znaky České republiky, na velkém znaku je lev vyobrazen dvakrát (jednou za Čechy a jednou za „Česko“), malý státní znak má pouze symbolizovat všechny české země.
Nejstarší barevné vyobrazení
Nejstarší barevná malba českého lva i moravské orlice je v Pasionálu abatyše Kunhuty z let 1313 – 1321.
Sv. Václav
Častým symbolem českého státu je taktéž sv. Václav, který se objevuje na českých a později moravských denárech v 11. století.
Na symbolech bývá Václav zprvu jako modlící se světec, později jako kníže s praporem v levici. Na denárech prvního krále Vratislava II. se pak stává bojovníkem a získává kopí, později přilbici, štít a meč.
Později panovník odstoupil od svatováclavské ideologie. Od roku 1262 nesou královské pečeti trvale znak lva.
Znaky Moravy
První vyobrazení znaku Moravy – šachovaná orlice s čelenkou (korunkou) se objevila na pečeti krále Přemysla II. z roku 1262. Šachování však není patrné.
První zcela doložené použití moravského znaku, jak jej známe dnes, je na znojemské městské pečeti z roku 1272 a na Přemyslově pečeti z roku 1287 kde je již šachování patrné.
První barevné vyobrazení z doby před rokem 1297 nalezneme v rukopise kroniky Martina Opavského. Ovšem moravský znak zde nemá tradiční barvy – orlice je karmínově a stříbrně šachovaná a leží v červeném poli. Neví se proč tomu tak je, jedná se o jistou záhadu v historii znaku Moravy.
Výrazně se v používání znaku Moravy přičinil český král a císař Karel IV., který měl v oblibě mimo jiné i heraldiku. V jeho době se moravská orlice dostává do znaku mnohých měst i klášterů.
Za jeho vlády také vznikl společný znak Zemí koruny české a můžeme nalézt i znaky Svaté říše římské s českým lvem.
V roce 1462 císař Bedřich II. „polepšil“ znak Moravy – stříbrné-rudé šachování změnil na zlatě-červené. Ale tato změna se příliš neujala a Moravské stavy i český král ji nepřijali.
Až po přičlenění českých zemí k Rakousku byl opět znak „polepšen“ v roce 1628, opět se změna neujala a zemský sněm tuto změnu potvrdil až v roce 1848.
Na Velkém znaku Rakousko-Uherska se tato změna neprojevila, na středním až za války v roce 1915.
Z heraldického hlediska je „polepšení“ či pozlacení znaku nesmysl a znak nějak nevylepšuje, všechny kovy (barvy) jsou si rovny.
Znak Moravy nalezneme kromě státního znaku též na znacích krajů a to dokonce i ve zlato-červené podobě (Jihomoravský kraj).
Znaky Zemí Koruny České
Od 14. století se vedle lva objevují všechny znaky zemí koruny české.
Mezi ně patřily Čechy, Morava, slezská knížectví (později i Kladsko), Horní a Dolní Lužice.
Dolní Lužici podnes symbolizuje rudý lev, tehdy znak Lukova.
Horní Lužice zprvu znak neměla, později se objevují hradby (znak Budyšína, jindy se objevuje znak Zhořelecka).
Na Mostecké bráně v Praze Horní Lužici zastupuje znak Zhořelecka a Budyšína.
Za husitství byl často užívaným znakem (nikoliv státním) kalich – zlatý na rudém nebo nachovém poli (ale barvy nebyly ustáleny).
Za Ladislava a Jiřího z Poděbrad se na pečeti poprvé objevila Slezská orlice (zřejmě vycházela z orlice vratislavské) – vypadal stejně jako orlice Českého Slezska, kterou záme z českého znaku.
Slovenský znak se objevuje od roku 1861 – vytvořila ho Matice slovenská podle znaku Uherska.
Český lev uprostřed, za ním zleva odshora je moravská orlice,
slezská orlice, znak Dolní Lužice a znak Horní Lužice.
Mezi znaky Českých zemí postupně přibyly znaky dalších zemí.
Znaky dnešního Českého Slezska
Vévodství slezské (vyvinul se nejspíš ze znaku biskupství Vratislavského – dnešní polské město Vratislav / Wrocław):
Na zlatém štítu černá orlice se stříbrnou pružinou na hrudi.
Znaky Dolní Lužice
Znak Dolní Lužice (který byl původně znakem celé Lužice) pochází ze znaku Lukova:
Na stříbrném štítu červený tur.
Znaky Horní Lužice
Dalším byl znak Horní Lužice, ta po dlouhou dobu znak neměla a užívaly se znaky Budyšínu (něm. Bautzen) a Zhořelecka (něm. Görlitz), nakonec zůstal znak Budyšínu:
Na modrém poli zlatá zeď o trojím cimbuří s černými zadními pruhy.
Znak Lucemburska
Znak Lucemburska (po dobu vlády Lucemburků – do roku 1441):
Na stříbrně modře sedmkrát napříč děleném štítu červený lev se zlatou čelenkou a zbrojí (14. století), na stříbrně modře devětkrát napříč děleném štítu červený dvouocasý lev se zlatou čelenkou a zbrojí.
Znak Kladska
Kladsko bylo dlouhou dobu přímou součástí Čech (podobně jako dnes lužické Žitavsko [okolí dnes německého města Žitava / Zittau]), za vlády Jiřího z Poděbrad se stalo hrabstvím a získalo určitý druh autonomie. Roku 1741 bylo společně se Slezskem prohráno v prusko-rakouské válce.
Do konce druhé světové války bylo obýváno silnou českou komunitou, po válce ho obsadila Rudá armáda a Německo ho postoupilo Polsku. Poláci téměř všechny Čechy vyhnali.
Český vliv je patrný dodnes – znak stejnojmenného města Kladska je totožný se znakem Čech, je na něm český lev:
Dva zlaté šikmé pásy v červeném poli.
Znak Chebska
Určitou dobu mělo Chebsko svůj vlastní znak (později bylo podstatně zmenšeno):
Štít napříč polovičný. V prvním stříbrném poli rostoucí černá orlice se zlatým zobákem a červeným jazykem. Ve druhém červeném poli pětinásobná stříbrná mříž se šikmými a kosmými tyčemi.
