Dnes si připomínáme dvě velká výročí. 72 let od uzavření českých vysokých škol nacisty a počátek Sametové revoluce, a tedy pádu totality. Ne nadarmo se po popravách českých studentů nacisty stal 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. V Řecku měl tento den takovou váhu, že události ze 17. listopadu 1973 pomohly při pádu tamějšího vojenského režimu.
Doba druhé světové války je nám již vzdálená a 17. listopad se týká především oslav revoluce. Zaznívá mnoho negativních hlasů, které říkají, že Sametová revoluce nepřinesla nic dobrého a přivedla naši zemi do chaosu. Tito lidé však zapomínají na řadu důležitých faktů. Prvním je, že žádná revoluce nikdy nenaplní své ideály (od toho se jim říká ideály). Při porovnání se situací v jiných státech bývalého východního bloku lze říci, že Češi na tom jsou téměř nejlépe. Dodnes jinde funguje silná cenzura a mnoho svobod a jistot, které my bereme jako samozřejmost, v těchto zemích nemají.
Můžeme namítnout – svobod se nenajíme. Po roce 89 stoupla nezaměstnanost, přibývalo lidí bez domova a rok 1997 se ukázal, že politici to s tou službou vlasti nemyslí zrovna upřímně.
Znamená to, že kvůli několika nezdarům, které provází každou rodící se demokratickou společnost, máme zatracovat 17. listopad? Nikoliv. I náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk pravil, že dobrá demokracie vznikne až za 40 let nenarušeného vývoje.
17. listopad nám naopak může být vzorem. Vzorem v tom, že když lidé chtějí, můžou změnit věci k lepšímu. Dnešní doba se vyznačuje letargií a rezignovaností. To je pravý opak toho, co pro nás znamená odkaz 17. listopadu. Demokracie neroste sama od sebe, tvoří ji lidé. Proto bychom měli mít na paměti, že jsou-li v naší zemi nějaké problémy, nikdo jiný je za nás nevyřeší. To musíme my sami. Závěrem tedy uveďme heslo 17. listopadu:
Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?
