„Okres Příbramský ztrácí v něm jednoho ze svých nejčinnějších občanů a vlasť jednoho z nejlepších svých synů. Po celých 28 roků působil ku blahu zdejšího okresu,“ tak praví část smutečního oznámení, které vyšlo 22. června 1893. K výročí 120 let od úmrtí jednoho ze skutečně nejzasloužilejších občanů po dobu celé existence města – Karla Haila – vypravil příbramský Sokol v sobotu 15. června 2013 smuteční slavnost.
Již od slunného rána se sjížděli smuteční hosté nejen ze smíchovské, pražské, libeňské, pankrácké a dokonce i brandýské a vřesovické jednoty, také členové významného Příbramského cechu horníků a hutníků, znovu obnoveného příbramského Sboru ostrostřeleckého, Sborů dobrovolných hasičů, České obce sokolské, spolku policejních veteránů a spolku Vlastenci.cz.
Průvod pochodoval historickým jádrem Příbrami – Tyršovou ulicí (sám bratr Tyrš příbramský Sokol osobně navštívil a předal našim předkům jejich první prapor; a to v době, kdy do Příbrami ještě nevedla železnice – ze Řevnic šla asi dvousetčlenná výprava přes Dobříš až právě do Příbrami pěšky), Masarykovým náměstím (pamětní kniha naší jednoty má tu čest nésti podpis prezidenta Osvoboditele), Pražskou ulicí na Václavské náměstí, dále Jiráskovými sady až k hrobu tohoto čestného měšťana příbramského.
V čele průvodu pochodoval starosta jednoty br. Sváťa Chrastina, za ním pak praporečník se státní vlajkou, který měl po pravém místě velký portrét Karla Haila, na jehož druhém boku byl nesen smuteční černý prapor.
Opravdovou „velezasloužilost“ (jak se také píše na smutečním oznámení) krumlovského rodáka připomněla při zastavení smutečního průvodu u radnice, která byla dokončena právě v roce Hailova úmrtí, ředitelka okresního archivu paní Smolová. Zdůraznila i příkladnou skromnost našeho prvního starosty, který ve funkci purkmistra odmítl zvýšení svého platu ze 600 zlatých na celý jeden tisíc (ročně), avšak po jejich vnucení je rozdával nejchudším obyvatelům Příbrami. Ti jeho smrti, stejně jako snad každý příbramský občan, velmi želeli.
Na Václavském náměstí svatohorští trubači provedli Beethovenův Smuteční pochod. Po tom starosta přečetl celé smuteční oznámení. V červnu 1893 zaskočilo ze stran týdeníku Horymír snad každého. Na závěr druhého zastavení trubači zahráli ještě Largo z Dvořákovy IX. symfonie. Tím byl splněn jeden z účelů celé slavnosti, a sice seznámit širší veřejnost s tím, že někdo takový vůbec existoval.
Za ticha se průvod přesunul hřbitovem až k Hailově hrobu, kde již čekala jednotka SDH Březové Hory na znamení k položení věnců. Ředitel hornického muzea v Příbrami pan Velfl nad ostatky našeho prvního starosty pronesl obsáhlý, leč zajímavý proslov. Závěrem zahrála dechová hudba Březohorka českou státní hymnu, která byla opravdu důstojným završením památky našeho předka-vlastence
a nesmírného dobrodince.
Po pietním aktu jsme se průvodem přesunuli do naší krásně opravené sokolovny, kde jsme hostím rozdali pamětní listy upomínající na výročí úmrtí. Následovala volná zábava, která byla ale opravdu nevídaně nenucená.
Když skončilo i toto, přesunuli jsme se v užší skupině Sokolů na oběd, kde jsme debatovali o historii, politice, ale třeba i o orientálních zajímavostech. Pořád jsme se však dosti nevypovídali, a tak jsme ještě poseděli u kávy a sušenek.
„Dokazuje to nejen bratrství, které v Sokole stále existuje, ale i opravdové přátelství – ale nemohu chválit pouze dobré vztahy uvnitř Sokola; musím ocenit i vynikající dobré vztahy s ostatními zúčastněnými spolky!
Bohužel jsme se při přípravě nesetkali pouze s takovými, ale i arogantními jedinci i skupinami. Na příklad současný starosta Příbrami se vyjádřil ‚mě to nezaujalo a nevím, proč by to mělo zajímat lidi v Příbrami‘ . Zřejmě nepochopil jasně vyslovenou žádost o podporu převzetím záštity nebo i ‚pouhou‘ účastí. Později tvrdil, že vůbec nepochopil, co po něm chceme.
Rovněž příbramská Obec Baráčníků se zachovala nespolkově, když jim mé pozvání nebylo dost dobré a pokud bychom ‚je tam chtěli, musí jim napsat přímo br. starosta‘. A navíc prý Baráčníkům do Sokola nic není.
Přes všechny obtíže si však myslíme, že jsme památku bratra Haila uctili nanejvýš důstojným způsobem a rovněž, že se za současnou podobu jednoty vůbec nemusí ‚obracet v hrobě‘. Ba právě naopak na ni může být hrdý!
Budiž věčná čest a nehynoucí památka bratru Hailovi!
