Narozen: 2. dubna 1875 v Napajedlech
Zemřel: 13. května 1945 v Casablance
Československý voják, armádní generál, francouzský legionář, účastník Sedmidenní války o Těšínsko a bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad, zemský vojenský velitel v Košicích (1925-1932) a zemský vojenský velitel v Bratislavě (1932-1935).
Josef se narodil v rodině mlynáře kousek od Napajedel. Jeho matka však krátce po jeho prvních narozeninách zemřela (červen 1876) a otec její smrt nesl velice těžce. Prodal mlýn, odjel do světa a se synem se moc nestýkal. Josefa vychovávali jeho prarodiče v Jičíně, kde navštěvoval obecnou školu. Po absolvování čtyř tříd přestoupil na německé reálné gymnázium, kde se naučil velice dobře německy. Gymnázium však nedokončil, protože zdědil po svém otci toulavou povahu a už v patnácti letech se vypravil do světa. Táhlo ho to na východ do Cařihradu. Tam však kvůli nedostatku finančních prostředků nedorazil, byl chycen v Terstu a odeslán zpět příbuzným. Nastoupil na měšťanskou školu v Lomnici nad Popelkou, kterou úspěšně dokončil a v roce 1891 započal svou vojenskou kariéru na Kadetní škole pěchoty v Praze. Velice mu imponoval tvrdý dril a disciplína, která jej ovlivnila a díky níž se stal tak úspěšným vojákem a velitelem. Díky tomu, že byl nejlepším kadetem z ročníku, měl tu poctu hlásit nástup kadetky rakouskému císaři Františku Josefovi I. při návštěvě školy a později s ním mohl také osobně hovořit. Kadetku ukončil jako premiant 18.7.1895.
Ještě v témže roce vystřídal jednotky v Budapešti a Innsbrucku, ale protože mírové působení v armádě mu nejspíš nestačilo, během dovolené se v červnu 1896 přeplavil na Balkán a po boku turecké armády čelil útokům Řeků u Prevezzy. Tento incident však ukončil jeho působení v řadách c. a k. armády a ještě v říjnu byl na nátlak penzionován „na vlastní žádost“.
Opět zatoužil po dobrodružství a vydal se do světa. Projel severní Afriku, Rudé moře a pobřeží Guineje, kde se rozhodl vstoupit do francouzské cizinecké legie opět jako vojín (přestože byl již poručík). 24.1.1899 sloužil na belgických hranicích, kde předvedl své výborné vlastnosti a byl zařazen do elitní jednotky jízdních střelců. S tou se taky v roce 1900 dostal do boje na Sahaře, kde byl raněn. Po pěti letech v cizinecké legii, 17 taženích v jejich řadách, mnoha bojových zraněních a povýšení na četaře se rozhodl dále zůstat v řadách francouzské armády a získal francouzské občanství.
Absolvoval zkrácený důstojnický kurz, aby mohl být dále povyšován. V severní Africe sloužil velkou část života a také si tam našel svou ženu, dceru místního francouzského usedlíka Cathérine Constantien, se kterou se 4.6.1912 v Tunisku oženil.
Když roku 1914 vypukla první světová válka, působil nadporučík Šnejdárek u náhradního praporu, kde cvičil nováčky, ale brzy se přihlásil sám na frontu. Velel jedné rotě v rámci 1. marocké divize, kde sloužila také česká Rota Nazdar. 1915 byl raněn a stažen z fronty. Poté byl odeslán zpět do severní Afriky, kde cvičil nováčky. Na frontu se vrátil opět v srpnu 1917, ale již 17.11.1917 byl jmenován přiděleným důstojníkem u Národní rady československé v Paříži, kde působil jako prostředník mezi francouzskou vládou a zástupci československého odboje.
Myšlenkou samostatného Československa byl nadšen a přímo se účastnil tvorby čs. legií ve Francii i náboru čs. dobrovolníků. Po skončení války se podílel na organizaci návratu čs. legií zpět domů – do nově vzniklého Československa.
Po návratu mu byla propůjčena hodnost podplukovníka a stal se dočasným velitelem 22. čs. střeleckého pluku, potom vojenským inspektorem v Moravské Ostravě, kde se stal během česko-polské války velitelem operujících vojsk na Těšínsku. Srdcem byl vždy Čechem a proto nerespektoval přání Francie a s čs. armádou začal hájit zájmy své vlasti. Během této války pod jeho velením padlo 44 našich legionářů, ale polská armáda byla zatlačena až ke Skočovu, který podplukovník hodlal také obsadit. V tom mu však zabránila Dohoda (Trojdohoda – spojenectví Ruska, Francie a Velké Británie).
Roku 1919 začaly boje na jižním Slovensku, kde naši republiku napadaly četné maďarské jednotky a podplukovník Šnejdárek se svými vojenskými zkušenostmi byl vyslán jako velitel obrany. Tamní československé jednotky byly v oslabení a odolávaly přesile Maďarů, proto byla posila v podobě podplukovníka Šnejdárka velkým přínosem, hlavně kvůli demoralizaci, která panovala v řadách vojáků i důstojníků (říká se, že do zbabělých a utíkajících vojáků dokonce sám střílel). Jisté je, že z těchto demoralizovaných obranných jednotek udělal silnou a rozhodnou útočnou armádu, která zpět osvobodila Bánskou Štiavnici a zahnala původně útočné Maďary zpět do Levic.
19.11.1920 byl povýšen do hodnosti generála V. hodnostní třídy, 23.6.1926 získal československé občanství, kterému dal přednost před francouzským, 16.12.1927 by povýšen do hodnosti divizního generála, 31. 12. 1932 se stává zemským velitelem Bratislavy. Nejvyšší hodnost československé armády (armádní generál) získává 13.11.1930, o pět let později odchází do penze, ale jen na pět let. 1. 6. 1939 odchází zdrcen Mnichovem zpět do Francie. V březnu 1940 je opět zařazen dočasně do Čs. armády ve Francii pro své konexe a zkušenosti. 5.11.1940 po pádu Francie odchází zpět na odpočinek do severní Afriky.
Během své kariéry prošel od hodnosti vojína až po nejvyšší hodnost armádního generála, sloužil v několika armádách, účastnil se mnohých bitev, kde byl minimálně 30krát raněn, byl nositelem mnoha vyznamenání a řádů marockých, tuniských, francouzských i československých (mezi nimi například rytířským křížem L´Ordre de la Légion d´honneur nebo Československým válečným křížem).
Dne 13. 5. 1945 armádní generál Josef Šnejdárek po operaci v Casablance umírá. Jeho ostatky mohly být do rodinné hrobky v Napajedlech uloženy až po padesáti letech.
