Josef Sousedík

Vlastenec, starosta Vsetína, vynálezce v oboru elektrotechniky, „moravský Edison“ a učitel.

(18. prosince 1894, Vsetín – 15. prosince 1944, Vsetín)

 

Život

6 dní před Štědrým dnem, tedy 18. prosince 1894, se ve Vsetíně narodil do rodiny dělníka Antonína Sousedíka a jeho manželky Veroniky syn Josef. Protože rodina byla chudá, po vystudování měšťanské a obecné školy poslal otec Josefa do učení. Roku 1912 obdržel výuční list pro obory strojní zámečník a elektromontáž. Svou inteligenci a důvtip prokazoval už na studiích, kde překvapoval své okolí svými převážně elektrotechnickými nápady a postupy, za něž býval často finančně odměňován.

Po vyučení nastoupil do firmy Bartelmus-Donát v Brně. Zde jej v roce 1914 zastihla 1. světová válka a stejně jako tisíce jeho vrstevníků po celé Evropě dostal povolávací rozkaz. Nejprve sloužil na ruské frontě v oddělení telefonie, kde ve svém volnu dále studoval a také opravoval svým spolubojovníkům a nadřízeným baterky, hodinky a další elektrotechnické vybavení. Později byl převelen na italskou frontu, kde byl těžce zraněn při opravě telefonu v polním postavení. Zbytek války už strávil v polních ošetřovnách a lazaretech.

Po skončení války se vrátil do nově vzniklého Československa, kde vyslyšel výzvu Sokolů a šel bojovat na Slovensko proti Maďarům, kteří si na něj dělali nárok.

Do Vsetína se vrátil až v roce 1919. V tomto roce složil tovaryšské zkoušky a zařídil si živnost v oblasti elektrotechniky. Nejprve opravoval elektromotory, vařiče, žehličky a další elektroniku, později začal vyrábět elektromotory a další přístroje na základně vlastních patentů. Závod se úspěšně rozrůstal a jednu chvíli zaměstnával dokonce 340 zaměstnanců, úzce spolupracoval s Tomášem Baťou, kterému dodával od poloviny dvacátých let téměř všechny elektromotory pro jeho podniky.

Tomáš Baťa nabídl Sousedíkovi vytvoření společného podniku, což Josef Sousedík odmítl. V roce 1934 jej však také postihla krize a v konkurzu jeho firmu koupila společnost Ringhoffer-Tatra a podnik se přejmenoval na „Josef Sousedík, akciová společnost, Vsetín, Morava“. Sousedík zůstal ve firmě na postu ředitele a celý podnik se zaměřil na výrobu trakčních elektrických strojů pro trolejbusy nebo pro vlak Slovenská strela.

 

Vynálezy

Sousedík i na postu ředitele dále vymýšlel a vynalézal nové patenty.

Své nápady konstruoval převážně pro elektrické přístroje a motory, což mu vyneslo dodnes používanou přezdívku „moravský/valašský Edison“. Myšlením předběhl svou dobu, protože se zaměřoval na úspornější elektrické motory. Své znalosti předával studentům od roku 1923 na Odborné pokračovací škole ve Vsetíně a na různých přednáškách na vysokých školách i mimo ně po celém Československu. První přihlášku na patentní úřad přinesl roku 1920, poslední pak roku 1940. Během války své patenty nepřihlašoval, aby nemohly být zneužity nacisty, a chtěl je podat až po válce. Za celý svůj život podal 129 patentových přihlášek a 45 z nich (často i v zahraničí) bylo uznáno. Za zmínku jistě stojí elektromobil s hybridním pohonem zkonstruovaný na podvozku Tatry 57 v roce 1927 a patentovaný ve 23 zemích světa. Koncem roku 1931 dokonce plánoval s tímto vozem uskutečnit propagační cestu Vsetín – Praha – Anglie, která chtěla dokázat spolehlivost vozu, který měl být cenově dostupný i obyčejným občanům Československu.

V roce 1933 si nechal patentovat návrh letadla s kolmým vzletem. Bylo to v době, kdy ještě nebyl k dispozici proudový motor.

Sousedíkovu ruku musíme hledat také v pohonu Slovenské strely, na kterém začal spolupracovat v roce 1936. Tento vlak vyjel na koleje v době parních lokomotiv, které svou rychlostí až 148 km/h i svým futuristickým vzhledem předběhl o celá desetiletí.

Po válce stát o Sousedíkovy patenty bohužel přišel. Propadly, protože stát nezaplatil patřičné poplatky. Republika díky tomu ztratila značnou část peněz a hlavně práva na tyto vynálezy, které naopak ihned využily jiné státy. Velké množství patentů rovněž za války shořelo v tzv. Juříčkově mlýně, kam Sousedík svoje nápady schoval před německými okupanty, aby je nemohli použít pro válečné účely.

 

Starostování

Od poloviny dvacátých let začal být Josef Sousedík aktivní také na poli politickém. Za pár let založil ve Vsetíně Občanskou stranu, která měla ve svém programu politickou nezávislost a hlavně práci ve prospěch občanů a celého města.Ve volbách 16. října 1927 lidé volili dle hesla „Ať si kdo chce, co chce říká, my volíme Sousedíka.“¹ a tak není divu, že Občanská strana s přehledem zvítězila. Dokonce na jeho podporu vznikla i báseň:

„Teď právě za krátko volby budú,

různé strany sliby mazat budú.

Nevolme vrabčíků, strnadlíčků,

zvolme si upřímnou vlaštovičku.

Když chcem mít zástupce poctivého,

musíme prohlídnout život jeho.

Nehleďme na ústa slibů plná,

ale na vlastnosti, jaké kdo má.

Energii máme v sobě všecku,

budem si držeti naši šestku.

Ať nám vzkvétá naše obec a republika,

budeme volit SOUSEDÍKA.“¹

 

Josef Sousedík se stal po volbách starostou a během volebního období stihl ve Vsetíně přivítat prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Vsetín také prošel změnami – byly postaveny dva nové mosty, opravena Horní škola, která na opravu čekala 40 let, postavena nová škola, 250 nových bytů a administrativní budovy.

 

Odboj

Po vpádu německých vojsk do ČSR a vzniku Protektorátu se ihned začaly tvořit odbojové organizace. Již 15. března 1939, tedy v den okupace, se sešel Josef Sousedík s Vladimírem Drápalou, ředitelem Dolní školy, a začali plánovat odbojovou činnost. Drápala založil pobočku celostátně působící odbojové skupiny Obrana národa, která byla tvořena převážně spolehlivými důstojníky, poddůstojníky a vojíny prvorepublikové armády. Josef Sousedík odbojáře podporoval především finančně a materiálně.

Na konci roku 1939 byl poprvé zatčen, ale za krátko pro nedostatek důkazů propuštěn. Toto zatčení ovšem znamenalo konec jeho působení v podniku, který kdysi založil. 10. července 1940 byl zatčen podruhé, propuštěn byl až 21. října nejpravděpodobněji díky intervenci barona Ringhoffera. Ani toto zatčení ho od další odbojové činnosti neodradilo a dále získával informace o stavu německých vojsk, skladech munice, potravin, pohonných hmot, pohybu a činnosti gestapa, atd. Tyto informace pak předával vysílačkou do Londýna. Po vypátrání jednoho velkého skladiště zbraní a střeliva se Josef Sousedík převlékl za generála SS a šel na inspekci. Jeho drzost byla tak velká, že si dokonce nechal skladované zbraně německými vojáky předvést. Úspěšnost akce dokládá fakt, že Němci po příchodu pravého generála SS nikdy nepřišli na to, kdo vlastně provedl onu falešnou kontrolu.

 

V září 1944 Sousedíkova organizace dosáhla největšího rozmachu – bylo v ní zapojeno přes 2000 lidí a ze štábu ji řídilo 60 odbojářů. V prosinci potom dosáhla vrcholu své činnosti. V druhé polovině prosince ovšem Gestapo začalo s velkým zatýkáním odbojářů a 15. prosince byl zatčen také Josef Sousedík. Ještě týž večer byl za nejasných okolností během výslechu brněnským gestapákem SS-Obersarführerem Franzem Körnerem zastřelen třemi ranami. Josef Sousedík měl údajně Körnera kopnout do rozkrok a ten jej měl potom zastřelit. Jiná svědectví hovoří o tom, že vrahem Sousedíka byl příslušník tajné policie Karel Schiefermüller, který jej měl v kanceláři úřadovny vsetínského Gestapa podrobit nelidskému výslechu, při němž jej Sousedík po jednom z fyzických útoků kopnul tak, až Schiefermüller spadl na zem. Tuto verzi po válce potvrdil také německý ředitel Zbrojovky ve Vsetíně Gritzbeck. Sousedíkovy tělesné pozůstatky byly 2. ledna 1945 zpopelněny a uloženy pod jménem Václav Telička do urny s příslušným číslem 6954. Ta byla 12. ledna předána do rukou tajné státní policie a odvezena do Brna, odkud měla být dále převezena do Terezína. Co se s ní stalo potom, není známo.

 

Manželka se vraždě svého muže dozvěděla až 27. ledna 1945. Do té doby ji Gestapo nechávalo v domnění, že Sousedík žije. Schiefmüller byl v roce 1947 mimořádným lidovým soudem za tuto vraždu odsouzen k trestu smrti.

 

Důvod, proč ho komunisté nechali zapadnout

Po válce bylo hrdinství Josefa Sousedíka vzpomenuto již při prvním výročí jeho smrti 15. prosince 1945. V tomto roce mu byl za zásluhy pro odboj udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam prezidentem dr. Edvardem Benešem. Následujícího roku zástupci města Vsetína poprvé slavnostně odhalili pamětní desku se Sousedíkovým reliéfem v budově ONV, kde dříve sídlilo Gestapo, a kde byl Josef Sousedík zastřelen. Po změně režimu v roce 1948 nastal náhlý obrat. Sousedík jako bývalý kapitalista a prozápadně orientovaný odbojář byl trnem v oku místním komunistům a ti se jeho jméno pokusili zcela vymazat z povědomí lidí. Nechali v tichosti odstranit pamětní desku jak z místa, kde byl popraven, tak z jeho vlastního podniku a Sousedíkovo jméno se nesmělo objevit v žádném tisku. Nic pěkného nepotkalo po změně režimu ani samotnou Sousedíkovu rodinu. Ta byla v padesátých letech vystavena represím a následně v roce 1955 exekučně vystěhována z vlastního domu. K tomu musela tehdejší vláda dokonce povolat milici, jelikož bývalí dělníci Sousedíkova závodu tehdy odmítli členy rodiny z vily vystěhovat.

 

Rehabilitace se Josef Sousedík dočkal až po listopadu 1989. O rok později, 4. května 1990, byla v budově okresního úřadu potřetí a naposledy odkryta pamětní deska na počest jeho úmrtí. Druhá byla vzápětí umístěna do areálu továrny MEZ ve Vsetíně, kde má připomínat Sousedíčkovo založení továrny v roce 1919. Rovněž po něm byla ve Vsetíně pojmenována ulice a v roce 1994 mu bylo uděleno nejvyšší vyznamenání – Pamětní medaile „Za věrnost 1939-1945“ in memoriam za zásluhy o osvobození Československa, předsednictvem Českého svazu bojovníků za svobodu.

 

¹ PADRUBA, Jiří: Sté výročí narození a padesáté výročí úmrtí starosty Josefa Sousedíka, 1994,

 

Josef Sousedík vyfocený před vlakem Slovenská strela

Model benzinelektrického automobilu z roku 1931