V pátek 22. listopadu 2013 odstartovala ze severoruského kosmodromu Pleseck trojice evropských satelitů Swarm. Jejich úkolem je na čtyřleté misi je monitorovat slábnoucí magnetické pole Země, jeho výkyvy, směr a sílu. Na přesnost měření mohou mít vliv negravitační síly jako je třeba síla slunečního větru. S eliminací těchto nepřesností pomáhají na palubách této trojice přístroje zvané mikroakcelerometry, které sestavovaly „zlaté české ruce“.
První myšlenka měřit zrychlení na družících pochází až z poloviny osmdesátých let minulého století a zrodila se na Astronomickém ústavu Akademie věd. Od myšlenky k prvnímu přístroji uplynulo několik let a tak se první skutečný akcelerometr dostal do vesmíru až v roce 1992 na palubě ruské družice Resurs. Další měření probíhalo na raketoplánu NASA v roce 1996 (let STS-79) a naposledy byl součástí české družice MIMOSA, která bohužel svou misi nesplnila.
Samotný akcelerometr vypadá jako krabička o hmotnosti 6,4 kg, má rozměry 18 × 21 × 35 centimetrů a jeho spotřebu cca 6,5 W pokryjí sluneční panely sondy. Pro laika je přesnost měření jen těžko představitelná. Přístroj je totiž schopen provést měření negravitačního zrychlení, které je menší než 10-4 ms-2 (jedna sto tisícina tíhového zrychlení na povrchu Země) s citlivostí 10-8 ms-2.
Princip měření je jednoduchý. Uvnitř přístroje se nachází testovací hmota tvaru krychle. Zatímco povrch družice je ovlivněn vnějšími silami (například odpor zbytků atmosféry při jejím rychlém pohybu), testovací hmota, která je izolována od vnějších sil pláštěm družice i přístroje, se pohybuje po ideální teoretické dráze. Neboli pokud by na družici nepůsobily žádné jiné vlivy kromě gravitace, družice i testovací hmota v akcelerometru by se pohybovaly po naprosto shodné dráze, ale protože na družici působí i jiné vlivy, bude pohyb testovací hmoty a družice vykazovat nepatrné rozdíly.
