„Československo přijalo s protestem.“ Přesně takový titulek četli naši dědové a pradědové v Národních listech 1. října 1938. Československo 30. září přijalo mnichovský diktát, který vedl k odstoupení části jeho území nacistickému Německu, následně také Polsku a Maďarsku. Jediným sousedem, který si „neodkrojil“ kus země, bylo Rumunsko.
I když cítíme jistou zášť vůči našim tehdejším spojencům, nebo i vůči našemu panu prezidentovi Benešovi, je důležité situaci pochopit.
Prezident Beneš po hrůzných zážitcích z první světové války chtěl zabránit vší silou ozbrojenému konfliktu. Pak nadále pokračoval v boji za naši pravdu.
A názor Británie a Francie? Díky konfliktům poslední doby jej můžeme lépe pochopit. Dost se podobá dnešnímu názoru řady Čechů na konflikty ve světě, například na Ukrajině. „Ať si větší země vezme, co chce, ať je klid, hlavně, ať není válka až u nás. Nebudeme umírat kvůli daleké zemi.“ Tak nějak to tehdy cítili lidé v zemích našich spojenců. Nelze je tak omlouvat, ale důležité je historii chápat a jen mávnutím rukou neodsuzovat.
A náš postoj? Československo se zachovalo čestně. A přes léta útrap nakonec zvítězilo a ukradená území získalo zpět.
Čestné a slušné jednání, ono známé „nebát se, nelhat a nekrást“. To razil už náš první prezident T. G. Masaryk. S tím se nikdy neztratíme, s tím můžeme být hrdým národem. Máme-li teď stejné spojence jako tehdy, i kdyby se cokoliv dělo, měli bychom dostát našich závazků, i když to oni tehdy nedokázali. Msta je to nejhorší, co může být. A zradu jsme nejednou zažili, proto bychom ji neměli dopřávat ostatním… co myslíte?
